HISTORIE ČESKÉHO DABINGU - rozcestník

[Historik]

... V harampádí v minulosti shrabaném do tří polyetylénovým pytlů ... bylo nalezeno několik převážně neúplných písemností ... např. dialogové úpravy od K.M.Walló k filmu Duše ...

Podle postav identifikováno, že jde o sovětský hudební film Duše z roku 1981 (režie Alexandr Stefanovič). Pravděpodoně jde o práci pro Československou televizi z října 1986, neboť ve filmové distribuci byl uveden v říjnu 1983 v původním znění s titulky Zdeňka Nerušila.

[Michel]

Ještě v souvislosti s tou diplomovou prací mě napadlo, proč vlastně první poválečný dabing vznikl až v roce 1949? Domácí filmy, pokud se nepletu, vznikaly už od roku 1946. I když odpověď na tuto bude nejspíš vyžadovat poměrně rozsáhlou analýzu daných společensko historických okolností, a chtělo by to právě onu systematickou analýzu dabingové historie, kterou se u nás dosud nikdo nezabýval...
Taky se nabízí otázka, jaká by byla úroveň českého (resp. slovenského) dabingu v 50. - 80. letech, kdyby v té době nebyly u moci komunisté. Já si myslím, že by byla podobná jako dneska - tj. dabingy pro kina a dabingy ČST na výborné úrovni, ostatní dabingy podle okolností, finančních zájmů a toho, co ještě divák snese.

[Lukiz]

Taky se nabízí otázka, jaká by byla úroveň českého (resp. slovenského) dabingu v 50. - 80. letech, kdyby v té době nebyly u moci komunisté.

Podle mého názoru bychom se spíše dočkali polského modelu, v kinech titulky, dabing jen pro dětské filmy, v televizi čtený překlad.

[Josef Nožička]

Ještě v souvislosti s tou diplomovou prací mě napadlo, proč vlastně první poválečný dabing vznikl až v roce 1949? Domácí filmy, pokud se nepletu, vznikaly už od roku 1946.

Ono to není až tak jednoduché. Tak např. dabování dokumentárních filmů fungovalo již těsně po válce a do jisté míry za něj lze považovat třeba i přebírání šotů do týdeníků od zahraničních firem. Komentáře se natáčely zcela běžně. Diskuse ohledně dabingu se objevovaly už v r. 1946, kdy se po znárodnění filmový průmysl rozjížděl a hledal nové tvůrčí cesty. Sáhodlouze se diskutovalo o tom, co se má točit a jak se to má točit, zdali vůbec máme kvalitní scénáristy atd. Proč to zmiňuji - stejné diskuse se točily i u dovozu zahraničních filmů, včetně jejich úrovně. Po osvobození do kin doslova vtrhly sovětské filmy, které byly před válkou dosti opomíjeny, pak následovala smršť anglickojazyčných filmů a každý nový film ony diskuse živil a prohluboval. Filmoví publicisté (především Oldřich Kautský, což je pikantní vzhledem k jeho dalším osudům) se vůči "dubbingu" vymezovali ostře kriticky, jistou roli tu hrály i "neblahé" zkušenosti předválečné. Oblíbeným argumentem bylo - představte si amerického kovboje, kterak mluví vybraným žižkovským dialektem, jak trapně by to vypadalo?! Objevovaly se dokonce výkřiky, že "dubbování" je kulturním barbarstvím a dokonce byla tendence zahájit diskusi, zda by nebylo vhodné zavést "lektorský" systém, který je prý k uměleckým dílům šetrnější. Za jistý průlom, jak jsme zjistili teprve nyní, lze považovat druhou polovinu r. 1947, kdy na přímou žádost Charlieho Chaplina byla nadabována závěrečná promluva v Diktátorovi. (Nevíme, kdo ji namluvil, ale je již potvrzena rešerší v dobovém tisku.)

Taky se nabízí otázka, jaká by byla úroveň českého (resp. slovenského) dabingu v 50. - 80. letech, kdyby v té době nebyly u moci komunisté.

Únorový převrat, domnívám se, nebyl úplně tím nejzásadnějším činitelem (mohu se mýlit). Ještě do hloubi r. 1950, čili po uvedení prvních dabovaných filmů, se ve filmové publicistice objevovaly ostře nesouhlasné projevy (i divácké), odsuzující dabing (a argumenty se příliš neliší od současných, jsou často stejně pomýlené). Nadto dost těchto filmů bylo uváděno zároveň s titulky (tedy ve dvojích kopiích), dabing v distribuci početně nijak nepřevyšoval titulkované filmy. A na úrovni filmových publicistů články, zamýšlející se nad opodstatněností dabingu, najdeme i koncem 50. let (a možná i později). Závěr z těchto diskusí vyzníval ve směru, dobrá, dabing je zásah do díla, ale bude se dělat poctivě, pečlivě, budou na něm pracovat výteční umělci, aby nepůsobil rušivě.
Aniž bych chtěl suplovat Historika (a předpokládám, že se k tomu podrobně vyjádří), myslím, že svádět všechno na komunisty, je příliš zjednodušující. Můj pocit je takový, že "doba kvasila" a česká distribuce musela pro dabování dozrát. Režimní změna mohla fungovat jako katalysator, ale neoznačoval bych ji za iniciátora (rozhodně ne výlučného). Zároveň to byla doba, kdy se měnil pohled na význam třeba i rozhlasové práce, i dabing se stal uměleckým počinem, nadto jsme měli k mání silnou hereckou generaci - a s dabingem se ještě trochu povozili i někdejší herci předválečného a válečného filmu (na což se zapomíná), pro které již nebyl prostor v hraném filmu. Prostě velké množství faktorů, které umožnily a podpořily vznik zcela svébytné české formy dabování, pro níž byli vybíráni špičkoví umělci.

[Josef Nožička]

Komentované ukázky z dabingové diskuse r. 1946.
V r. 1946 byla zahájena diskuse nad otázkou, zdá má smysl vybudovat český dabing. Podnětem k tomu byla nejen konsolidace znárodněného filmového průmyslu, ale také řada vnějších faktorů. Jedním z těchto vnějších faktorů byl i maďarský filmový kritik a estetik Béla Balázs, který v r. 1946 navštívil Československo a přednášel na Akademii múzických umění. Balázs, tehdy uznávaná osobnost, která si rozuměla s domácím velikánem A. M. Brousilem, se měl tehdy vyslovit pro praxi komentářového dabingu. (Bohužel jsem prozatím nenašel články z této jeho návštěvy, proto je přiložen článek z následujícího roku.)

Filmové záběry.
[…]
V poslední době se současně v různých zemích uvažuje o nových způsobech úpravy cizojazyčných filmů. Poněvadž »dubbované« verse, které vkládají hercům do úst cizí hlasy, jsou odmítány jako barbarské zacházení s uměleckými hodnotami a poněvadž vkládané překladové titulky porušují obraz a odvádějí pozornost diváků čtením dlouhých pasáží zhuštěných dialogů, uplatňují nyní mnozí odborníci theorii mluvených komentářů. Hlas »speakera« by tu sledoval celý děj a seznamoval diváka nejenom s tím, co se na plátně děje, ale i s tím, co se tam mluví, při čemž by hlasy herců s patřičným ztlumením zůstaly neporušené. Tuto praxi doporučoval u nás už před rokem známý filmový theoretik Bela Ballasz, který měl v tomto směru už jisté zkušenosti z let svého pobytu v Sovětském svazu. Nyní se dovídáme, že v takovéto úpravě bude uveden v anglosaských zemích i nový, ve Francii natočený film René Claira »Mlčeti zlato«, kde anglicky mluvený komentář přednese sám hlavní představitel filmu populární Maurice Chevalier. Rob.

Koncem roku 1946 se k otázce dabování zahraničních filmů vyjádřil ve Filmové práci Oldřich Kautský. Mezitím do diskuse o dabingu zasáhl další vnější činitel, jímž byl Charlie Chaplin, který požádal ředitele Československé filmové společnosti Lubomíra Linharta, aby byl jeho Diktátor tlumočen do češtiny. Jednání o zakoupení Diktátora se poměrně vlekla (také proto, že Chaplin byl zdatný obchodník) a česká premiéra se uskutečnila až koncem následujícího roku. Kautský se ve své stati vyjádřil k Chaplinovu požadavku a zároveň připomněl (žel jen některé) dřívější pokusy o česká znění cizojazyčných filmů. Profiluje se jako odpůrce dabování – a bohužel při hledání argumentů proti dabingu se chová místy dosti „účelově“. (Byť se dozvídáme neznámý - a neověřený - detail o autoru překladu Historek Elysejských polí.) Je příznačné, že tento článek měl co říci tehdejšímu čtenáři stejně jako má co říci čtenáři současnému, masírovanému protidabingovou propagandou. Situace se příliš nezměnila.

OLDŘICH KAUTSKÝ
NEPŘEKROČITELNÉ HRANICE UMĚNÍ A TECHNIKY
Otázka dubbování cizích filmů opět živá
Problém dubbingu je starý jako zvukový film. S příchodem zvuku vyskytly se pochyby o tom, má-li být film překládán zvukově do cizí řeči. Umění po výtce mezinárodní ztratilo svůj internacionální ráz. Je sice pravda, že mnohým prospělo ve studiu cizích řečí a jiné k němu přimělo. Ale tento detail je skutečně vedlejší. Jde spíše o to, do jaké míry by mohl dubbing filmovému dílu prospět a jak by je mohl ochudit o umělecký čin.
Česky mluvící cowboyové byli pro smích
Přiznám se bez mučení, že jsem byl vždycky zásadně proti, a to z důvodů čistě estetických. Jenže to už je v povaze umění, že dobou mění svou tvář, a kromě toho filmová technika se vyvíjí tak rychle, že může lehce postavit na hlavu včera platné zásady. Proto příklady dubbování, jež jsme viděli na našich plátnech, nejsou nám po stránce estetické vůbec směrodatné. Máme ještě v živé paměti počeštěnou cowboyku [patrně film Stezka smrti nebo Hrdina prérie - pozn. JN], kde věty jako „co vás vede, šerife“, nebo „hrom do toho, Bucku, to jsem věru nečekal“ vzbuzovaly u všech diváků bez výjimky salvy smíchu. Vážnější záměr byl již s Amokem, ale výsledek tentýž.
Technika za tu dobu ušla hezký kus cesty, a možnosti dubbování jsou dnes daleko přijatelnější, ale opět jen po té technické stránce. Z estetických důvodů budu se stále stavět proti němu.
Chaplin chce mluvit česky
Pan Lucien Vittet řekl filmovým novinářům před odjezdem do Cannes, že bude nutno jednou uvažovat a zčešťování francouzských filmů, a uváděl proto starý důvod: jak k tomu přijdou lidé, neznalí cizího jazyka, aby ztratili velkou část uměleckého požitku? Ústřední ředitel československého filmu po příletu z Ameriky řekl nám také zajímavou poznámku. Charlie Chaplin prý je pro dubbování svého filmu nebo aspoň pro jeho částečné zčeštění, aby každý divák porozuměl postulátu, který autor považuje za nejdůležitější. Na obavy Ing. Linharta, že zásah jiného herce rozmělní dramatický účin Chaplinových slov odpověděl autor, že mu jde spíše o účin myšlenky, než dojem estetický.
Z toho všeho je patrno, že dříve či později opět nastanou rozpory o oprávněnost dubbingu. Aby byly zváženy všecky zkušenosti, posloužím ještě několika příklady, pro i proti, než přistoupím k přesné formulaci své zásady proti dubbování filmů vůbec.
Česky mluvené Guitryho komentáře
Měli jsme tu dva případy dubbování, proti nimž není možno pojmout výhrady, Oldřich Nový mluvil překlad E. A. Saudka k filmu Saši Guitryho Historky Elysejských polí. Český herec dovedl tlumočit výraz herce francouzského a byl v tom podporován výtečným překladem. Ale Guitryho filmy byly rázu výjimečného. Třebaže okouzlily snoby, považovali jsme je vždy za výjimku z pravidla, za filmovou tvorbu na scestí. Spíše než filmy, byly to monology s doprovodem pohyblivé fotografie. O. Nový tedy nahradil pouze jeden komentář druhým. Nešlo o film v pravém slova smyslu, se vší bohatostí psychologické odlišnosti jednotlivých herců. Druhým případem byla Sněhurka a sedm trpaslíků, také opatřená skvělým překladem E. A. Saudka. Zde se však nedošlo k nijakému zcizení hereckého projevu. Kreslený film je umělecká fikce, ani trochu se neopírající o živé herectví, sloučené s obrazem. V Americe byl kreslený film opatřen mluvou amerických herců, tady projevem herců našich. Tam i zde došlo k synthesi hereckého projevu a visuálního účinu něčeho, co s psychologií herecké práce nemá nic společného.
Herec jen loutkou v dubbovaném filmu
Skutečný přiklad dubbingu je dán hraným filmem, v němž vystupuje několik lidí, a v němž hlas je neodlučitelný od mimického projevu. V Italii měli jsme možnost shlédnout několik dubbovaných filmů se synchronisační technikou skutečně překvapující. Všecko v nich bylo dokonalé. Bylo dbáno na to, aby i barva hlasu italského herce odpovídala barvě hlasu Američana, i kde šlo o herce celkem neznámého. Za okupace jsme však viděli několik německých adaptací filmů amerických, kde Akim Tamiroff mluvil hlasem téměř diskantní výšky, a promlouvala-li Greta Garbo v Mamoulianově Královně Kristině kontraaltem, nemohla ještě přesvědčit diváka kadencí své věty. Vždycky zde něco skřípalo. Vždycky šlo o technický podvod na umění. Mnohem horším příkladem však mohu posloužit, připomenu-li několik italských filmů, dubbovaných do němčiny. Tam jsme viděli práci ledabylou, slovo se neshodovalo s obrazem a dubbing dělal dojem špatného loutkového divadla, kde loutkovodiči naprosto nezáleží na tom, co říká loutkoherec, abych se vyjádřil hantýrkou odborníků.
Technická dokonalost není všechno
Bylo by možno namítnout, že všecko nakonec závisí na technické stránce dubbování. Jsem však na pochybách, měli-li bychom dnes tolik času a lidí, aby se věnovali dubbování, a nepostrádali je jinde. Ale i při nejdokonalejším technickém zpracování ztratí umělecké dílo mnoho. S estetického hlediska je nutno postavit se proti principu dubbování, protože hlasová část hereckého projevu je neodlučitelná od jeho výrazu mimického. Zázraky techniky ve filmu, jako zadní projekce, stylisace obrazu i zvuku, jeho umocnění do onoho stupně dramatické účinnosti, jako ve dvojím konci filmu Pouto nejsilnější, tyto zázraky lze umělecky zvládnout. Nalepovat však hlas jednoho herce na obraz herce druhého, když výběr vhodných partnerů bude vždycky velmi omezen typovou odlišností je hříchem proti herecké psychologii. U nás, kde příliš neoplýváme dobrým hereckým materiálem, a kde soubor filmových herců je jen nepatrným zlomkem počtu herců zahraničních, by byly výsledky přímo katastrofální. A to ještě neuvažujeme o chybě, kterou jsem vytýkal italským mistrům dubbingu i při jejich vysoké technické úrovni. Bylo zapomenuto na národní odlišnost mimického projevu. Kdo viděl francouzské filmy, dubbované do italštiny, a americké filmy, dubbované do italštiny, lehce pochopí, oč jde. Románské národy mají zcela jiný způsob mimického projevu, než Anglosasové nebo Slovani. Mají gesta nám naprosto neznámá a nepochopitelná. K nim přidané slovo v nerománském jazyce působí jako špatně nalepená viněta.
Máme herce pro dubbované filmy
Odpůrcům dubbingu je často vytýkáno z řad většiny diváků, že ovládají cizí řeč dovezených filmů a proto nepřejí neznalým řeči stejný požitek. Tento hlavní argument popírá současně uváděný švédský film Slovo. U nás nerozumí švédštině prakticky téměř nikdo. A přece každé slovo tohoto ideově sporného, ale umělecky vysoce cenného filmu má svou srozumitelnou funkci, protože je říkáno výtečnými herci. Pojmově je mi neznámé, ale dramaticky je silné ve způsobu, jakým je vyřčeno, natolik srozumitelné svým důrazem a barvou, že mi k němu stačí dobrý překlad titulku, je-li to ovšem skutečně dobrý překlad. Tento film mi připomíná příhodu z války. Poslouchal jsem s několika přáteli rozhlas, a při neschopném hledání londýnské stanice zachytili jsme monolog švédského herce, z něhož jsme nerozuměli ani slovu. A přece jsme byli otřeseni nádherou hereckého projevu a tušili jsme, že jde o monolog milujícího muže nad mrtvolou ženy. Možná, že šlo o něco zcela jiného, ale na onen umělecký požitek nezapomenu nikdy. Tvrdím proto, že herecké umění je tak velké, aby mohlo poskytnout s dostatek krásy i tehdy, když v cizím filmu nerozumím každému slovu. Hledejte u nás herce, kteří by nahradili zvukovou formu projevu Jeana Gabina, Nikolaje Čerkasova, Mickey Rooneye a Viktora Sjöströma, uvádím-li jen namátkou několik z armády herců, kteří nám již poskytli tolik nadčasových, věčně trvajících dojmů.
Dojde-li však někdy k dubbování v češtině, až budeme mít dosti času a sil, kterých na to můžeme postrádat, pak nechť je uváděn film v originální versi vedle filmu dubbovaného. Uvidíme potom, který způsob vyhraje spravedlivě svou při.

Na konci II. ročníku Filmové práce (s dalším ročníkem se změnila ve Filmové noviny) otiskla redakce reakci na Kautského článek, který rovněž připomíná současné pokusy o „obhajobu“ dabingu (jako by šlo o něco zavrženíhodného). (Zvýraznění je původní.)

DUBBOVAT ČI NEDUBBOVAT?
Zařazujeme tento článek jako příspěvek k diskusi o dubbování cizích filmů, již zahájil svým článkem „Nepřekročitelné hranice umění a techniky“ v 44. čísle Filmové práce redaktor a filmový estetik Oldřich Kautský. Dnešní náš článek tlumočí hlavně stanovisko návštěvníků kin a jeho autorem je bývalý dlouholetý vedoucí kina v Brandýse. — Doufáme, že otázka dubbování cizích filmů, vzbudí u našich čtenářů zájem a nejširší ohlas. red.
Otázka dubbování cizích filmů stává se i u nás v poslední době předmětem zvýšené, a řekněme hned, zasloužené pozornosti. Bude snad třeba, abychom i my, v zemi tak vyspělé filmové výroby, zaujali konečně k této otázce zcela určité stanovisko. A to nejen s ohledem na mínění a přísné hledisko filmových estétů, ale též snad na prospěch ostatní milionové obce návštěvníků kin.
Přísná filmová kritika prohlížející dubbování filmů mnohdy až mikroskopicky, má proti němu řadu námitek. Hájí zásadu, že dubbování umělecky filmu vždy ublíží, film znehodnocuje a porušuje. Zavrhuje dubbování z důvodů estetických. Tvrdí, že cizí filmy dodatečně namluvené jiným jazykem budou působiti vždy nepřirozeně, ne-li komicky a vzpomíná na špatné dubbované filmy s česky mluvícími cowboyi. Nazývá dubbování podvodem na umění a varuje před tímto nalepováním hlasu jednoho herce na obraz herce jiného. Je přesvědčena, že mimický výkon herce je spojen neodlučně s hlasovým projevem a že tento hlasový projev nikdy stoprocentně neuspokojí hlas náhradní.
Není ovšem nejmenší pochyby o tom, že v zásadě mají tito filmoví estéti pravdu, že i technicky nejdokonalejší dubbování originál stoprocentně nenahradí. Ale je také pravdou, že při dokonale provedeném dubbování průměrný divák, a těch je přece převážná většina, to poškození originálu si neuvědomuje a je nepozoruje. Česky dubbované filmy dosud vyrobené, a víme že ne právě dokonale, byly od venkovských návštěvníků kin přijímány velmi příznivě. Ostatně proč by občanu zbytečně nehloubajícímu měl vadit česky mluvící cowboy ve filmu, když mu nevadí stejně znějící výrazy v českém knižním překladu cowbojky a který jistě nepokládá český překlad za nepřirozený nebo komický. Zdá se nám býti nepřirozené nebo komické, slyšíme-li v našem divadle mluviti Julia Caesara nebo zpívati Othela česky? Nebo by bylo nepřirozené, kdyby u nás v Pucciniově opeře „Děvče ze zlatého západu“ ten západ zpíval česky? Měl by snad zpívat anglicky i když originál je italský? Ve filmu je jistě tento problém vážnější než na divadle, avšak tvrzení, že by lidé jiných zemí a dob česky ve filmu mluvící působili komicky, je snad přece poněkud přehnané.
Pohlédněme nyní dolů na ty nepřehledné davy obyčejných filmových návštěvníků, hlavně na venkově. Ti mají zájem na tom, aby dobře pochopili děj a pokud možno rozuměli tomu, co se ve filmu mluví. Jedině tak je splněn účel, pro který se film pro ně předvádí a pro který oni chodí do kina. Cizí řeči zpravidla nerozumějí a jsou odkázáni pouze na titulky, t. j. na náhradní a nouzové opatřeni, které jim má umožniti chápati film. Z pochopitelných důvodů má být i titulků co nejméně a co nejstručnějších. A tyto titulky mají nahraditi původní dialog, kterému je vždy věnována ta největší péče a který je tvořen velmi schopnými umělci a jehož sledování je mnohdy skutečným literárním požitkem. A co je z této krásy v titulcích? Téměř nic. Nedávno bylo v referátu o jednom anglickém filmu napsáno doslova: „Diváku neovládajícímu dokonale angličtinu, uniká ovšem to nejcennější, co je na tom filmu — totiž lehoučký, prudce se odvíjející konversační dialog, nabitý slovními vtipy, narážkami a hříčkami. Ten nemohou v téže hodnotě nahradit ani sebe dokonaleji provedené překladové podtitulky.“ Tím je divák ochuzen v titulcích o mnoho a to každý divák, který dobře nerozumí cizímu jazyku filmu. A nepodává dubbování mnohem lepší náhradu dialogů i když ne naprosto dokonalou?
A co když diváci, a je jich velmi mnoho, nestačí rychle se střídající titulky dobře a včas přečíst, nebo když titulek je napsán v bílém popředí a je vůbec nečitelný? Vzpomínám ku př. na francouzský film „Carmen“, kde titulky z obrazu téměř po celý film nezmizí, nebo na anglický film „Stříbrná flotila“, kde je většina titulků ve světlém popředí, kterému proto nikdo nerozuměl. Co mají tito návštěvníci z filmu? Zatím co namáhavě luští titulky ať proto, že pomalu čtou, nebo proto, že na ně z dálky špatně vidí, obraz a děj filmu jim utíká a z výborných hereckých výkonů nevidí také nic. A že by při tomto pracném luštění titulků a honbou za sledováním obrazů a děje mohli ještě věnovat pozornost doprovodné hudbě, na to není jistě ani pomyšlení.
Vždyť se přece nechodí do kina učit číst, jako se jistě nikdo nechodí do kina učit cizím řečem. Po představení mají v očích a v hlavě chaos ze spleti obrazů, kterým nerozuměli a děje, který nepochopili a odcházejí z kina naprosto nespokojeni. Vyptávají se jeden druhého, co to vlastně ve filmu bylo, o čem se tam mluvilo, proč se to a ono stalo. Jak k tomu přijdou tito velmi četní návštěvníci, kteří si řádně zaplatili vstupné, aby z představení nic neměli? Splňuje takto film svůj úkol jako lidová zábava, výchova a poučení? A jistě jen tak si můžeme vysvětliti, proč i ty nejhorší české filmy byly na venkově mnohonásobně více navštěvovány než nejlepší zahraniční velkofilmy.
A nyní konfrontujme tato dvě stanoviska. Stanovisko filmových estétů, kteří, i když právem, dubbování filmů zavrhuji, a tu mnohamilionovou obec obyčejných návštěvníků kin, kteří z otitulkovaných cizích filmů mají velmi málo, nebo třeba vůbec nic.
Byl jsem nedávno přítomen představení ruské pohádky „O plačtivé princezně“ pořádaném pouze pro děti. Děti, které seděly maminkám na klíně anebo vedle nich a kterým maminky stále do ouška vysvětlovaly, co se na plátně děje, ty jistě něco z filmu měly. A co ty stovky ostatních, které tam byly bez doprovodu a číst ještě neumějí nebo čtou jako malé děti pomalu? Co měly tyto děti z tohoto filmu a především z jeho krásného mravního poslání?
I když je dubbování na jedné straně škodou, je na druhé straně nesporně užitkem. Snadno rozhodnete, co je vážnější a důležitější!
Tedy dubbovat či nedubbovat?
Ostatně je známo, jaké stanovisko zaujala k dubbování cizina.
A nedávno jsme četli, že i tak znamenitý filmový umělec, jakým je Chaplin prohlásil, že raději souhlasí s jistou újmou estetickou při dubbování, jen když se uplatní účin myšlenky. A kompromisní návrh B. Balasze nahradit titulky mluveným komentářem, který by vysvětloval situaci děje a podával stručný obsah dialogů, které by zůstaly v originále zachovány, znamená jistě zlepšení, poněvadž odstraňuje titulky; nikdy však nenahradí dialog úplně.
Mluvený film pro děti je kapitola sama pro sebe! Tyto filmy by se měly prováděti bez výhrady a bez kompromisu jen česky mluvené!
Dubbování musí být ovšem a dnes již může být technicky dokonalé. Český překlad, který vystihuje dobře slabiky cizí řečí musel by býti jazykově bezvadný a namluvený hlasově vyhovujícími a dokonale deklamačně školenými umělci.
Proč by naše skvělé filmové ateliery nemohly míti vzorné dubbovací oddělení?
A kdyby se mělo snad hlasovat o tom, zda dubbovat cizích filmů je přirozenou vývojovou etapou zvukového filmu, má-li po všech stránkách být mezinárodní. V cizině si to již většinou uvědomili. A co máme říkat my, čteme-li, že ve vídeňské premiéře se promítá právě anglický film „Setkání“, poctěný na filmovém festivalu v Cannes, v německé versi!
A kdyby se mělo snad hlasovat o tom, zda dubbovat či nedubbovat, spolehněte se, že lid bude stoprocentně pro dubbování. jt.

Uvedené články jsou jistě jen fragmentem z mosaiky tehdejších diskusí. Je však patrné, že koncem roku 1946 měly obě strany poměrně pečlivě shrnuty argumenty pro i proti a byly již splněny všechny předpoklady, aby se přikročilo k nějakému rozhodnutí, k němuž ovšem vlivem různých okolností došlo až za tři roky. Uvědomme si totiž, že otázka dabingu, jakkoliv v diskusi padala silná slova, byla z hlediska tehdejší distribuce otázkou okrajovou, protože čs. film se tehdy mnohem více zabýval problémy vlastní tvorby a svého organisačního a tvůrčího ukotvení, stát procházel rozsáhlými hospodářskými i politickými změnami a v distribuci (a kritice rovněž!) fungovala i určitá setrvačnost. Čekalo se, co přinese rok 1947. Přinesl částečný dabing Diktátora, ale také se experimentovalo s komentářovým dabingem, když exportní kopie filmu Václava Kršky Housle a sen určená pro anglickou distribuci byla opatřena anglickým komentářem. Jak to celé nakonec s dabingem dopadlo, už víme…

[Historik]

K účasti předních herců v "klasickém" dabingu 50.-80.let ve velmi malých rolích

Již na více příkladech jsme potvrdili, že v "klasickém" filmovém dabingu 50.-80.let se v některých případech objevili přední čeští herci (ať už přední z pohledu uměleckého či mírou popularity a z toho vyplývající vytíženosti) nejen ve středních a malých, ale také velmi malých rolích (divadelním slangem čurda či čudla, stěk či blaf). Jednalo se o několik málo vět v jedné nebo několika málo dabingových smyčkách hotových během pár minut, ale také jedinou větu nebo dokonce jediné slovo. V poslední době se např. jedná o zjištění účasti Miroslava Macháčka, který ve filmu Operace Banzaj nadaboval asijského pilota a řekl jedno slovo.

Kdybychom neznali způsob a místa natáčení tehdejších filmových dabingů, mohli bychom si myslet, že se natáčely na Barrandově, v jehož ateliérech se po celý den pohybovali různí herci a mohli si tak odskočit do vedlejšího studia na pár slov v dabingu. Nebo bychom si mohli myslet, že se dabingy natáčely ve zvukových studiích společně s postsynchrony a vždy smyčky z různých filmů současně a tak mohli herci namluvit pár slov do různých filmů v krátkém čase po sobě.

Někdy k tomuto dojmu mohla přispět i vyjádření pamětníků, např. že po zařazení Studia pro úpravu zahraničních filmů pod Filmové studio Barrandov bylo "jednodušší si tam herce půjčovat". Rozumí se tím ovšem pouze menší provozní obtíže a administrativní zátěž "objednávání" herců do dabingu a vyplácení honorářů než přes Distribuci ČSF nebo Krátký film, kam patřil dabing předtím.

Pomineme-li krátké začátky v nahrávacím studiu Filmového symfonického orchestru Ve smečkách a výjimečné nahrávání dialogů v ruchovém studiu v Hostivaři, natáčel se však dabing po celou tuto dobu v jednom a od konce 60. let ve dvou specializovaných dabingových nahrávacích studiích Sport na Smíchově a Sparta v Michli. Pracovní den byl rozdělen na dva půldny, tedy na dvě směny, podobně jako ve výrobních závodech. Každý půlden byl vždy určen pro jeden neměnný štáb (zvukař, záznamový technik, promítač, střihač, režisér, zapisovatel příp. další technický a provozní personál - naopak vedoucí výroby, ruchaři, překladatel a úpravce dialogů, pokud nebyli v jedné osobě s režisérem, nemuseli se účastnit samotného natáčení dialogů) a pracovalo se vždy několik dnů po sobě pouze na jednom filmu (s výjimkou krátkometrážních filmů, kterých se udělalo i několik za den). Typický rozvrh dne tedy vypadal tak, že v čase 7,15-15,30 pracoval jeden štáb na jednom filmu a 15,30-23,15 druhý štáb na jiném filmu. Podle náročnosti dabingu a délky natáčení se pak štáby různě překrývaly. Měnící se vytíženost samozřejmě někdy způsobila, že studio bylo obsazeno jen jednou směnou v nestandardním čase (např. 14,00-22,00) nebo jeden režisér pracoval se dvěma štáby na dvou filmech v obou směnách za sebou.

V každém případě tato organizace natáčení dabingů znamenala, že i přední herci museli kvůli jedné větě či jednomu slovu přijet speciálně do studia Sport či Sparta v určitý den (čas v rámci směny se jim samozřejmě mohl do určité míry přizpůsobit, pokud byla přítomnost všech herců, kteří s nimi vystupovali ve stejných smyčkách). Snažil jsem se u pamětníků ověřit, zda je tato úvaha správná.

A skutečně tomu tak bylo, jinak to ani nebylo technicky možné. Nedbal, Kodet, Císler, Kačer, Macháček, Kemr a další tedy opravdu museli přijet do studia Sport či Sparta na určitý den a za jediným účelem, aby natočili jen jednu větu nebo dokonce jen jediné slovo. Tyto minirole dělali přední herci většinou "ze známosti", čímž se rozumí jejich osobní vztahy s režiséry, z nichž někteří byli bývalými (Kubásek, Blumenfeld, Walló, Duba, Moravec) i současnými (Krška, Sirový, Olmer) filmovými nebo divadelními (Klimeš, Žáček) režiséry či asistenty režie (Kubišta, Klemens, Kloss), z čehož vyplývala různá přátelství a přátelům se těžko odmítá.

Tolik tedy jedno vysvětlení někdy překvapujících dabingových obsazení.

[Historik]

K historii dabování v Ostravě

Již na několika místech (témata filmů a profily tvůrců dabingu) jsme se setkali s informacemi o dabování v Ostravě. Tedy míněno v "klasickém" období českého dabingu 1949-1991, kdy byl dabing vyráběn pouze ve veřejnoprávních, či tehdejší terminologií státních, institucích. Naopak "novodobé" dabování v Ostravě od 90.let je již celkem spolehlivě zdokumentováno.

O této epizodě historie českého dabingu se nepodařilo zjistit mnoho a možnost získání informací zejména o nejstarším období se odchodem pamětníků stále snižuje. Zde jsou alespoň stručné these toho, co se zatím podařilo zjistit od několika málo pamětníků.

Poté, co na přelomu 50. a 60.let padlo rozhodnutí o vlastním dabování v Československé televizi (počet zahraničních pořadů se stále zvyšoval, distribučních dabingů vyrobených již pro kina bylo málo a zakázkový filmový dabing pro ČST se tehdy ještě nedělal), bylo v roce 1961 zahájeno televizní dabování ve studiu Praha. V letech 1961-1964 šlo výlučně o dabing živý, 1964-asi 1968 živý i předtáčený (jeho podíl se stále zvyšoval) až nakonec jen předtáčený.

Celkem logicky se tak pro pokusy televizního dabingu rozhodlo i studio Ostrava (po Praze nejstarší studio ČST), kde se mohl opírat zejména o výborné herce Státního divadla v Ostravě a tvůrce ostravského divadla a rozhlasu. Jak je zřejmé z televizních programů, v letech 1962-1964 bylo odvysíláno několik dabingů a jak je z dalších okolností zřejmé, šlo stejně jako v Praze o dabing živý.

Většinu dabingů režíroval ostravský rozhlasový režisér Libor Kondělka, nějaké pak režisér (a po určitou dobu také šéf činohry ostravského Státního divadla) Radim Koval (v obou případech jde o regionálně velmi významné osobnosti). Přehled zjištěných filmů je uveden v soupisu dabingu Československé/České televize. Informací o dabujících hercích je velmi málo, významný byl zřejmě Lubor Tokoš (který i uváděl první vysílání Československé televize z Ostravy pouze pro Ostravsko - mezi Prahou a Ostravou tehdy ještě nebylo spojení radioreléovou trasou, takže vysílání byla lokální), dabující i v Praze. Z žijících herců víme o účasti Gabriely Vránové, dokonce ve filmu Adresát neznámý s Louisem de Funèsem.

Bylo by logické, kdyby stejně jako v Praze přešlo v roce 1964 živé dabování ve výrobu předtáčených dabingů, avšak podle pamětníků k tomu nedošlo proto, že ředitel ostravského studia (čistě jen podle období působení by to měl být Karel Dittler) odmítl koupit (či spíše možná neprojevil zájem o přidělení z ústředí) smyčkové zařízení, které bylo pro předtáčený dabing nutností. Tím bylo prý smyčkové zařízení přiděleno do Brna, kde nebyla éra živého dabingu a začal se tak rovnou vyrábět dabing předtáčený (časově to zapadá na informace z jiných zdrojů). Stalo se tak k velké nelibosti ostravských herců, kteří buď již dělali živý dabing v Ostravě nebo přišli ze škol a angažmá v Praze, kde už dělali dabing filmový nebo televizní. Tím dabing v ČST Ostrava na nějakou dobu zanikl.

Až někdy v polovině 70.let měl být dabován nějaký polský seriál. Šlo však o práci "na koleně", na velmi malých monitorech a záznamovém zařízení nevhodném a neurčeném pro dabing. Herci to chápali spíše jako pokus a epizodu. Této informací odpovídá vysílání polského televizního seriálu Čtyřicátník v roce 1979 (režie opět Libor Kondělka). Anderson dále našel v programech na ČST2 20.září 1986 film První píď země s poznámkou kanadský film (Ostrava) - nutno připustit, že může jít o tiskovou chybu, film s titulky atd. - ale je to další indicie.

Zřejmě třetí etapa dabingu v Ostravě nespadá už do "klasického" období, zmíníme se proto o ní jen okrajově, neboť se váže k Československé, resp. tehdy již České televizi. Někdy v rozmezí let 1992-1994 (nejspíše 1993) vznikl v ČT Ostrava dabing seriálu Děti z ulice DeGrassi, režíroval Ivan Misař. Tento režisér se pak věnoval dabingu i v soukromých studiích, což představuje čtvrtou, dosud trvající etapu ostravského dabingu.

Zejména první etapa ostravského živého dabingu v Československé televizi představuje průkopnický počin, který si zaslouží pozornost a bližší zpracování.

[Historik]

Toto téma Historie českého dabingu stalo se rozsahem a rozmanitostí již nepřehledným. Pokusím se jej rozdělit na více částí. Pro jednoznačnost bude každá část začínat slovem Historie a za pomlčkou bude upřesnění. Jelikož půjde o "běh na dlouhou trať", prosím o trpělivost a citlivé přiřazování nových příspěvků ke správným částem. Po ukončení úprav by toto původní základní téma mělo sloužit jako rozcestník, případně na nejobecnější diskusi.

[Historik]

jedna část vyprávění o dabingu z 80tých - Rudolf Jelínek
podle úspěchu přidám časem pokračování

Bylo Q pokračování? Určitě by to stálo za to!

[Lukiz]

Krátce před Nebezpečnou křižovatkou zjevně vznikl i dabing krátkého animovaného filmu pro děti Šedé pírko - http://www.dabingforum.cz/viewtopic.php ... 04&start=0 - nyní Šedé pírko