... ve své době a na tehdejší standardy se jednalo o dabing pořízený v rekordně krátkém čase (od dodání k překladu po dokončení asi týden na jeden díl). Texty neprocházely jinak velmi zdlouhavým schvalovacím procesem a ani se nerozmnožovaly, psaly se rovnou přes deset kopíráků. ČST se rozhodla odvysílat seriál krátce po vzniku, dokonce to snad bylo současně s premiérovým uvedením v SSSR (při dnešních možnostech internetu by se to možná dalo ověřit). Protože však dodání originálního materiálu na kopiích 35 mm by trvalo mnoho měsíců, přivezl zástupce ČST seriál na magnetickém záznamu (videu), což byla tehdy novinka a vzácnost. ČST už to tehdy dokázala odvysílat, ale neměla synchronní technologii video nadabovat (provoz automatického pracoviště pro dabing na magnetický záznam západoněmecké technologie byl zahájen až v roce 1976 a údajně byl první svého druhu na světě v reálném produkčním provozu).
Technické řešení proto bylo třeba teprve "vynalézt". Seriál dostal absolutní přednost a ČST dostala ke spolupráci několik techniků z Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku A.S.Popova (v Praze na Novodvorské, odkud m.j. bylo v srpnu 1968 šířeno "ilegální" vysílání ČST). Ti vyřešili přepis videa na film 16 mm, který byl tehdy standardem televizního dabingu. Z něj pak obraz znovu přepisovali na video a přitom synchronizovali s dabingovým zvukem. Jelikož různá technika nebyla technicky sladěna, byl velký problém udržet synchronizaci zvuku na obraz. Po zahřátí stroje i o jediný stupeň se zvýšila rychlost a naopak (to je známý jev z projekce klasických filmů, proto před vynálezem optické zvukové stopy nesené přímo filmem nemohl existovat plně synchronní zvukový film - jen volný hudební či slovní doprovod - neboť projektory bylo obtížné s čímkoliv synchronizovat). Na jedné straně místnosti proto technici pokrývali okna dekami a na druhé straně pouštěli fén.
Z důvodu rychlosti uvedení a použití videokopie ani nebylo možné získat tzv. mezinárodní zvukové pásy (nezmixované mluvené slovo, hudba a zvukové efekty), z nichž se nahrazovalo jen mluvené slovo. Celou zvukovou stopu bylo proto třeba udělat úplně novou, mluvené slovo, hudbu i ruchy. Hudební režisér (v titulcích jako hudební spolupráce) musel v místech překrytí hudby mluveným slovem použít hudbu archivní, takže třeba místo originálu zněla hudba Bohuslava Martinů.
Na vlastní realizaci mohlo být ještě pikantní, že režisérem dabingu se původně rozhodl být jeden vysoce postavený pracovník, dnes bychom řekli v manažerské funkci. Naštěstí jeho rozumnější nadřízený mu to zakázal, že by to špatně dopadlo. Tak to nakonec dělal standardní dabingový štáb Hlavní redakce filmových pořadů.
