Pokusím se ještě reagovat pár větami na základě toho, co jsem se dozvěděl od pamětníků.
Film (tedy filmový dabing na Barrandově) měl za dabingový standard kopie 35 mm a míval použitelné mezinárodní zvukové pásy téměř vždy od "dobrých" studií. Za "dobrá" studia se považovala studia USA a Velké Británie, kde si zvukovou úroveň svých filmů tradičně hlídají, studia tradičních dabingových zemí (Německo, Itálie), kde vědí, jak špatně se dělá dabing bez dobrých podkladů a studia SSSR, kde se jednak dabovaly skoro všechny zahraniční filmy, ale také vlastní filmy do jazyků dalších národů SSSR. Naopak "postrachem" byla Francie, kde se velké části filmů natáčely kontaktním zvukem a protože tedy nepotřebovali dodělávat ruchy pro vlastní postsynchron, nedělali mezinárodní pásy ani pro cizojazyčný dabing. Horší to bylo se zakázkovým dabingem pro ČST, i když se dělal filmovým způsobem, pokud materiál nedodávala ÚPF, obvykle byl bez mezinárodních podkladů.
Oproti tomu televize (tedy televizní dabing ČST) měla až do zavedení TMZ, tedy televizního magnetického záznamu (magnetický záznam obrazu i zvuku, říkejme mu zjednodušeně video, i když pro profesionály je to název amatérských zařízení pro domácí potřebu) v polovině 70. let za dabingový standard levnější (tedy hlavně kvůli pořizovací ceně) kopie 16 mm (menší množství filmů dostupných jen na 35 mm se dělalo buď na FAMU a míchalo na Barrandově nebo se dávalo do ČST Brno, kde na 35 mm byli zařízeni lépe). Tyto kopie 16 mm měly mezinárodní pásy jen velmi zřídka a i ty byly většinou neúplné a technicky nepoužitelné.
Ruchy se tedy dělaly při živém vysílání stejně jako dialogy a ve stejném okamžiku se z připravených pásek přehrávala hudba, buď tzv. archivní nebo stažená z filmů nechráněných autorskými právy (většinou sovětských) nebo z filmu dabovaného (tam byl ale obvykle použitelný jen úvod a závěr pokrytý úvodními a závěrečnými titulky bez dialogů a ruchů). Tyto tři složky se pak živě míchaly přímo do vysílání. Rozhodně nešlo o "překrývačky".
Nevím, jestli úryvek nějakého živého dabingu někdy někdo zaznamenal a jestli se někdy objeví, ale myslím, že nelze očekávat dabing na úrovni, kterou již tehdy znali diváci z kina. Na malé vypouklé obrazovce byly filmové podtitulky téměř nečitelné, i pozdější speciální titulky televizní (větší a podbarvené tmavým pásem) se četly špatně. Filmů s převzatými kinodabingy nebylo mnoho a čtený překlad dojem z filmu značně kazil. Sami pamětníci uvádějí, že synchronizace zvuku na obraz byla jen přibližná. Živý dabing s vynikajícími herci měl vysoké herecké kvality, technickou úroveň a míru synchronu ovšem asi nelze přeceňovat. Byly jiné, zásadně nižší nároky. Já pamatuji jen 70. léta, ale ještě tehdy jsme byli rádi, že z té skříňky něco vychází.
Předtočení dabingu bez odpovídajícího záznamového zařízení bylo zřejmě nemožné. Z dostupné techniky na začátku 60. let přicházel v úvahu v podstatě jen magnetický záznam na pásku nahratelnou a přehratelnou na magnetofonu (tato technika se používala i ve filmovém a televizním dabingu od začátku 60. do začátku 90. let). Páska pro profesionální použití byla rozměrově totožná s parametry pro domácí magnetofony, jen magnetické polevy bývaly kvalitnější (obvykle dovážené za devizy z Německa, které je pravlastí magnetofonů), používal se celostopý záznam (celá šířka pásku byla využita na jediný záznam), zatímco v poloprofesionální a amatérské praxi se používal záznam půlstopý, později čtyřstopý (či čtvrtstopý) umožňující stereo a rychlost s vysokou kvalitou záznamu 38 cm/sec (v 50. letech na méně kvalitní pásky i 76 cm/sec), zatímco v poloprofesionálním záznamu se pracovalo s rychlostí 19, v amatérském pak 9,5 nebo 4,75, na mluvené slovo i nekvalitní 2,4 cm/sec.
Kdo zná tuto analogovou techniku potvrdí, že i poměrně krátká synchronizace mezi více přístroji je nemožná. Ještě horší je pak synchronizace s promítacím přístrojem, který mění rychlost v závislosti na zahřátí. Potvrzuje to i délka smyček pro dabing. Smyčky měly průměrnou délku 20-25 sec, ne kvůli hercům (ti byli schopni mluvit jednu sekvenci až 3 minuty), ale právě kvůli synchronizaci s obrazovým pásem. To byla maximální udržitelná délka. Problém nastával, když se dabovala píseň, které mívají ve filmu obvykle 1,5-3 minuty. Ta se samozřejmě musela natočit celá najednou, zpěvák ji nemohl nazpívat třeba na devět částí. Tam se synchron zcela rozjel a protože píseň musela být synchronní na obraz resp. hudbu z mezinárodních pásů, musela se zásadně dostříhávat (malé části pásku mezi celými slovy se zkracovaly nebo dolepovaly). Celovečerní film by zřejmě způsobil rozdíl synchronu až v řádu minut! Vše lze technicky řešit, ale upravovat rychlost projektoru by bylo velmi problematické a i velmi malá úprava rychlosti zvuku se značně projevuje kolísáním. Byla tedy zvolena jiná cesta, místo zdokonalování živého či "živě předtáčeného" dabingu vybavení zařízením na standardně předtočený dabing - smyčkové zařízení.
Historie - živý dabing
Moderátor: Historik
Historie - živý dabing
Děkuji za doplnění a shrnutí. Za vaše příspěvky jsem vždycky rád, protože co bych jinak musel složitě vyhledávat z mnoha různých zdrojů, vy hezky a přehledně shrnete v jednom příspěvku.
Co se týče magnetofonů v 60. letech, tak přiznám se, že mi pro mé úvahy stačilo, když jsem zjistil, že v 60. letech TESLA už kotoučové magnetofony vyráběla a po konkrétních typech a modelech jsem se nepídil, což možná byla trochu chyba.
Co se týče problému s případnou synchronizací, tak pro zajímavost jsem zkusil na základě vašich údajů udělat jednoduchý výpočet. Pokud bychom předpokládali, že za 20 s se zvuk s obrazem rozejde o 0,2 s (to už je podle mě odchylka jasně viditelná a tudíž dle mého zcela nepřijatelná), za minutu to bude 3 * 0,2 = 0,6 s a za 90 minutový film 90 * 0,6 = 54 s. To by tedy bylo opravdu nekoukatelné, aby to bylo koukatelné, synchron by se musel korigovat minimálně co minutu.
Jinak co se ještě týče článku z 80. let paní Blanky Novákové, tak mi tam ještě úplně "nehraje" jedna věc (kterou jsem v nadšení, že jsem nalezl informace, po kterých jsem se tak dlouho pídil, nechal bez povšimnutí):
Jinak v souvislosti s úvahami, jaká je šance, že někdo náhodou zaznamenal úryvek živého dabingu, jsem si vzpomněl, že i v současnosti je občas možné slyšet živý dabing. A to ne z technických důvodů, ale na setkání fanoušků s dabéry jejich oblíbených seriálů na různých festivalech. Například tady je živý dabing seriálu Červený trpaslík z Trpaslikonu:
http://www.youtube.com/watch?v=cL3UuJyAd30
http://www.youtube.com/watch?v=Ms9m1LBVmy0
Co se týče magnetofonů v 60. letech, tak přiznám se, že mi pro mé úvahy stačilo, když jsem zjistil, že v 60. letech TESLA už kotoučové magnetofony vyráběla a po konkrétních typech a modelech jsem se nepídil, což možná byla trochu chyba.
Co se týče problému s případnou synchronizací, tak pro zajímavost jsem zkusil na základě vašich údajů udělat jednoduchý výpočet. Pokud bychom předpokládali, že za 20 s se zvuk s obrazem rozejde o 0,2 s (to už je podle mě odchylka jasně viditelná a tudíž dle mého zcela nepřijatelná), za minutu to bude 3 * 0,2 = 0,6 s a za 90 minutový film 90 * 0,6 = 54 s. To by tedy bylo opravdu nekoukatelné, aby to bylo koukatelné, synchron by se musel korigovat minimálně co minutu.
Jinak co se ještě týče článku z 80. let paní Blanky Novákové, tak mi tam ještě úplně "nehraje" jedna věc (kterou jsem v nadšení, že jsem nalezl informace, po kterých jsem se tak dlouho pídil, nechal bez povšimnutí):
To bylo vážně levnější vykoupit celé představení v divadle, než pořídit si záznamovou techniku pro dabing? Nebo to má být nadsázka?...
Režisér dabingu, příslušný počet pražských herců, kteří kromě uměleckých předpokladů k vytvoření role museli mít ještě jeden nezbytný předpoklad: volno večer v den vysílání. Případně i odpoledne předtím na generálku. Nebo alespoň hrát divadlo jen do začátku vysílání a pak mít volno. Produkční pracovali jako experti v kombinačních technikách. Když nastala v divadle změna, pak byla jen dvě řešení. Buď rychle záskok jiným hercem, který je ten večer volný a naučí se to, anebo koupit v divadle celé představení ...
Jinak v souvislosti s úvahami, jaká je šance, že někdo náhodou zaznamenal úryvek živého dabingu, jsem si vzpomněl, že i v současnosti je občas možné slyšet živý dabing. A to ne z technických důvodů, ale na setkání fanoušků s dabéry jejich oblíbených seriálů na různých festivalech. Například tady je živý dabing seriálu Červený trpaslík z Trpaslikonu:
http://www.youtube.com/watch?v=cL3UuJyAd30
http://www.youtube.com/watch?v=Ms9m1LBVmy0
„Mou filozofií je, že každá věta ve filmu by měla být přeložena takovým způsobem, aby průměrný český divák při sledování téže scény zažil přibližně tytéž pocity jako průměrný divák v zemi původu filmu.“ František Fuka
Historie - živý dabing
Tak technika byla za devizy a těch bylo vždycky málo, kdežto divadla hrála za koruny a těma televize mohla tapetovat.Michel píše:To bylo vážně levnější vykoupit celé představení v divadle, než pořídit si záznamovou techniku pro dabing? Nebo to má být nadsázka?
Historie - živý dabing
Předpokládám, že jako jedna ze dvou běžně využívaných variant to byla nadsázka. Kromě menšího množství herců "na volné noze" (přesněji zaměstnaných v hereckém souboru FS Barrandov nebo u podobných zaměstnavatelů) byla většina v angažmá v některém z divadel a museli spíše žadonit o uvolnění do filmu, televize a dabingu, než naopak (viz český film Já už budu hodný, dědečku). Ale věřím, že nejméně jednou k něčemu takovému došlo, když to paní režisérka zmínila.
V tématu Rozloučení se studiem Sparta je vidět, že ještě na začátku 90. let byla v dabingu používána technika (promítačky, střihací stoly ...) stará několik desítek let. Nezřídka šlo o zařízení vlastní konstrukce (odposlechové reproduktory, dorozumívací zařízení mezi neprůzvučnými kabinami, nosiče smyček ...), vyráběná v oddělení technického rozvoje na Barrandově. Mnohá zařízení (míchací pulty, episkopy) byly tuzemské výroby. Naopak magnetofony na úzký pásek (primární záznam) a na 35 mm pás (přehrání vybraného pokusu smyčky) byly západní provenience, protože u nás se v profesionální třídě nevyráběly. Podle zvukaře Lubomíra Zajíce tato zařízení za konvertibilní devizy dostávala nejprve výroba filmů na Barrandově. Když už byla značně opotřebená a nehodila se svou spolehlivostí na práce v terénu, nakoupila se nová a stará se předala do dabingu, kde byla péčí techniků zrenovována a udržována v provozu ještě několik let. Takže ta technika byla skutečně těžko dostupná a s procesem plánování a přídělu devizových prostředků to byla akce až na několik let.
V tématu Rozloučení se studiem Sparta je vidět, že ještě na začátku 90. let byla v dabingu používána technika (promítačky, střihací stoly ...) stará několik desítek let. Nezřídka šlo o zařízení vlastní konstrukce (odposlechové reproduktory, dorozumívací zařízení mezi neprůzvučnými kabinami, nosiče smyček ...), vyráběná v oddělení technického rozvoje na Barrandově. Mnohá zařízení (míchací pulty, episkopy) byly tuzemské výroby. Naopak magnetofony na úzký pásek (primární záznam) a na 35 mm pás (přehrání vybraného pokusu smyčky) byly západní provenience, protože u nás se v profesionální třídě nevyráběly. Podle zvukaře Lubomíra Zajíce tato zařízení za konvertibilní devizy dostávala nejprve výroba filmů na Barrandově. Když už byla značně opotřebená a nehodila se svou spolehlivostí na práce v terénu, nakoupila se nová a stará se předala do dabingu, kde byla péčí techniků zrenovována a udržována v provozu ještě několik let. Takže ta technika byla skutečně těžko dostupná a s procesem plánování a přídělu devizových prostředků to byla akce až na několik let.
Historie - živý dabing
Na 19. ročníku předávání cen Františka Filipovského za dabing 21.září 2013 bylo tradičně předtočeno několik rozhovorů. Tentokrát byly shodou okolností ve třech z nich zmínky o výrobě živého dabingu v ČST v 60.letech - z úst tří pamětníků živého dabingu, Josefa Zímy, zvukaře Zdeňka Zengera a střihače Jiřího Šestáka. Kromě obvyklých příhod o záměnách textu a zaskakování dabérů zaznělo několik provozních a technických detailů, které, myslím, stojí za zaznamenání. Jelikož živý dabing se vyvíjel několik let, níže uvedené neberu jako dogma, ale jednu z možných variant, která byla v určité době uplatňována a účastníci ji udrželi v paměti.
Mluvené slovo se natáčelo na tři mikrofony, u nichž se dabéři střídali, ba přímo "prali", vstávaje ze židlí umístěných opodál. Jen hlavní hrdina, pokud měl stálý dialog, u mikrofonu zůstával. Z filmového dabingu víme, že se až do roku 1991 natáčel na jeden mikrofon, u kterého se v herecké kabině dabéři střídali. Podobná byla situace i u předtáčeného televizního dabingu. U živého tedy nyní víme o třech mikrofonech, nutných k pokrytí více herců, kteří se museli střídat mnohem svižněji, než u předtáčených dabingů s přestávkami mezi smyčkami.
Materiál pro živý dabing údajně nikdy neměl mezinárodní zvukové podklady, tedy mezinárodní pásy s hudbou a ruchy bez mluveného slova. Zde si dovolím domněnku, že to mohlo být tím, že hlavním technickým standardem byly tehdy kopie 16 mm a k těm se mezinárodní pásy nedodávaly (jelikož 16 mm distribuce byla doplňkem 35 mm distribuce, dodávaly se tyto podklady k hlavnímu formátu). Pokud však bylo vysílání z 35 mm pásů, není důvodem, aby alespoň některé z nich, mezinárodní pásy neměly nebo mít nemohly. Problém byl však asi v tom, jak obraz z kombinované obrazo-zvukové kopie synchronizovat se zvukovými pásy, proto spíše než jejich neexistence byla myslím důvodem jejich absence nemožnost použití v živém vysílání. Při předtáčeném dabingu byla právě synchronizace předmětem míchání několika pásů.
Do vysílání se promítala kombinovaná kopie (obraz a originální zvuk), obraz šel do vysílání, zvuk jen do sluchátek dabérů. Absence mezinárodních zvukových pásů se kompenzovala dvěma způsoby, které řídil hudební režisér (v titulcích jako hudební spolupráce). Ten měl film přesně naměřený podle hodinek-stopek a v živém vysílání podle zapsané stopáže řídil zvukaře, ruchaře a několik svých pomocníků. U hudby v místech, kde nebyla překryta originálním mluveným slovem dostával zvukař pokyn, aby zvuk z originálu "vytáhl", tedy zesílil do vysílání. Tam, kde originální část s hudbou nebyla použitelná, nahrazoval ji archivní hudbou přehrávanou z magnetofonu. U ruchů již víme, že byla přítomna a živě pracovala ruchařská skupina. Část ruchů (zřejmě těch složitějších a asi to byla většina) se však nevyráběla na místě, ale pouštěla stejně jako archivní hudba střídavě ze třech magnetofonů. Hudební režisér měl opět stopkami odměřený celý film a připravené magnetofonové pásky, které přinášelo, zavádělo a odnášelo několik asistentů. Byly na nich atmosféry, zvuky lesa, moře, ulice, zvuky aut a jiných dopravních prostředků atd.
Pokud jde o dialogovou přípravu, základem byla samozřejmě dobrá dialogová úprava. Zkouška s herci se konala den před vysíláním, v den vysílání byla odpoledne generální zkouška a večer vysílání. Živé vysílání tedy vlastně byl třetí pokus.
Jasně také zaznělo, že u živého dabingu mluvili dabéři epizodních rolí více postav a měnili přitom hlas. Nezřídka zaskakoval jeden kolega za druhého, který nestačil přijít k mikrofonu nebo se přestal orientovat v textu. Výjimečně se stalo, že promítači zaměnili promítací díly, děj filmu tak nešel po sobě, herci improvizovali, než se v textu zorientovali, ale pro hudební režii šlo o katastrofu. Většina pamětníků říká, že živý dabing se vyráběl k plné spokojenosti diváků (se značně menšími nároky, než dnes), ale jak poznamenal Josef Zíma, v případě kardinálních záměn dílů a textů "čekal diváka skutečně velký umělecký zážitek".
A na závěr zajímavá informace o konci živého dabingu, který jsem zatím neznal. Již víme, že od roku 1964 byl díky pořízení záznamových zařízení stále více nahrazován dabingem předtočeným. Ukončení živého dabingu se plánovalo, ale nakonec k němu došlo přece jen trochu předčasně a násilně, a to invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968, při níž došlo i k obsazení studií Československé televize. Okamžitě bylo zakázáno vysílat kromě střeženého zpravodajství živě (kvůli nebezpečí odvysílání nežádoucích projevů a jiných vstupů). Tím živý dabing v ČST skončil a po "normalizaci" poměrů již nebyl obnoven. Pokud je tedy v televizním programu na několik následujících dnů po 21.8.1968 nějaký živý dabing, je pravděpodobné, ba jisté, že nebyl odvysílán, tedy že vlastně vůbec nevznikl.
Mluvené slovo se natáčelo na tři mikrofony, u nichž se dabéři střídali, ba přímo "prali", vstávaje ze židlí umístěných opodál. Jen hlavní hrdina, pokud měl stálý dialog, u mikrofonu zůstával. Z filmového dabingu víme, že se až do roku 1991 natáčel na jeden mikrofon, u kterého se v herecké kabině dabéři střídali. Podobná byla situace i u předtáčeného televizního dabingu. U živého tedy nyní víme o třech mikrofonech, nutných k pokrytí více herců, kteří se museli střídat mnohem svižněji, než u předtáčených dabingů s přestávkami mezi smyčkami.
Materiál pro živý dabing údajně nikdy neměl mezinárodní zvukové podklady, tedy mezinárodní pásy s hudbou a ruchy bez mluveného slova. Zde si dovolím domněnku, že to mohlo být tím, že hlavním technickým standardem byly tehdy kopie 16 mm a k těm se mezinárodní pásy nedodávaly (jelikož 16 mm distribuce byla doplňkem 35 mm distribuce, dodávaly se tyto podklady k hlavnímu formátu). Pokud však bylo vysílání z 35 mm pásů, není důvodem, aby alespoň některé z nich, mezinárodní pásy neměly nebo mít nemohly. Problém byl však asi v tom, jak obraz z kombinované obrazo-zvukové kopie synchronizovat se zvukovými pásy, proto spíše než jejich neexistence byla myslím důvodem jejich absence nemožnost použití v živém vysílání. Při předtáčeném dabingu byla právě synchronizace předmětem míchání několika pásů.
Do vysílání se promítala kombinovaná kopie (obraz a originální zvuk), obraz šel do vysílání, zvuk jen do sluchátek dabérů. Absence mezinárodních zvukových pásů se kompenzovala dvěma způsoby, které řídil hudební režisér (v titulcích jako hudební spolupráce). Ten měl film přesně naměřený podle hodinek-stopek a v živém vysílání podle zapsané stopáže řídil zvukaře, ruchaře a několik svých pomocníků. U hudby v místech, kde nebyla překryta originálním mluveným slovem dostával zvukař pokyn, aby zvuk z originálu "vytáhl", tedy zesílil do vysílání. Tam, kde originální část s hudbou nebyla použitelná, nahrazoval ji archivní hudbou přehrávanou z magnetofonu. U ruchů již víme, že byla přítomna a živě pracovala ruchařská skupina. Část ruchů (zřejmě těch složitějších a asi to byla většina) se však nevyráběla na místě, ale pouštěla stejně jako archivní hudba střídavě ze třech magnetofonů. Hudební režisér měl opět stopkami odměřený celý film a připravené magnetofonové pásky, které přinášelo, zavádělo a odnášelo několik asistentů. Byly na nich atmosféry, zvuky lesa, moře, ulice, zvuky aut a jiných dopravních prostředků atd.
Pokud jde o dialogovou přípravu, základem byla samozřejmě dobrá dialogová úprava. Zkouška s herci se konala den před vysíláním, v den vysílání byla odpoledne generální zkouška a večer vysílání. Živé vysílání tedy vlastně byl třetí pokus.
Jasně také zaznělo, že u živého dabingu mluvili dabéři epizodních rolí více postav a měnili přitom hlas. Nezřídka zaskakoval jeden kolega za druhého, který nestačil přijít k mikrofonu nebo se přestal orientovat v textu. Výjimečně se stalo, že promítači zaměnili promítací díly, děj filmu tak nešel po sobě, herci improvizovali, než se v textu zorientovali, ale pro hudební režii šlo o katastrofu. Většina pamětníků říká, že živý dabing se vyráběl k plné spokojenosti diváků (se značně menšími nároky, než dnes), ale jak poznamenal Josef Zíma, v případě kardinálních záměn dílů a textů "čekal diváka skutečně velký umělecký zážitek".
A na závěr zajímavá informace o konci živého dabingu, který jsem zatím neznal. Již víme, že od roku 1964 byl díky pořízení záznamových zařízení stále více nahrazován dabingem předtočeným. Ukončení živého dabingu se plánovalo, ale nakonec k němu došlo přece jen trochu předčasně a násilně, a to invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968, při níž došlo i k obsazení studií Československé televize. Okamžitě bylo zakázáno vysílat kromě střeženého zpravodajství živě (kvůli nebezpečí odvysílání nežádoucích projevů a jiných vstupů). Tím živý dabing v ČST skončil a po "normalizaci" poměrů již nebyl obnoven. Pokud je tedy v televizním programu na několik následujících dnů po 21.8.1968 nějaký živý dabing, je pravděpodobné, ba jisté, že nebyl odvysílán, tedy že vlastně vůbec nevznikl.
Historie - živý dabing
Jen takový OT podotek: dle tradičního podání v době "polního" vysílání z provizorních pracovišť po okupaci byl vysílán narychlo spíchnutý díl seriálu Píseň pro Rudolfa III., dnes označován jako nedochovaný, který obsahoval scény natočené němou kamerou a do vysílání byl živě "postsychronován".Historik píše: Pokud je tedy v televizním programu na několik následujících dnů po 21.8.1968 nějaký živý dabing, je pravděpodobné, ba jisté, že nebyl odvysílán, tedy že vlastně vůbec nevznikl.
Naposledy upravil(a) Lukiz dne 23 zář 2013 23:21, celkem upraveno 1 x.
-
Josef Nožička
- Příspěvky: 547
- Registrován: 01 srp 2009 21:02
Historie - živý dabing
Na ČT zase míchají hrušky s jablky. Tenhle díl je "ve zvuku nedochovaný", "plně nedochovaným" je díl "Brontosaurus", který se nesměl odvysílat a "nemohou jej najít". Pozoruji v poslední době velmi rasantní pokles vztahu zaměstnanců televise k historické věrnosti při vzpomínání na dějiny ČST (jak ukázali "kanáloví umělci"). Mohli by se stydět, jakými hovadinami krmí diváky. 
-
zvoltejmeno
- Příspěvky: 118
- Registrován: 08 čer 2013 17:36
Historie - živý dabing
Chlapci vím, že skoro všechny klenoty ČST z jejích začátků jsou nenávratně pryč. Nicméně bych se vás chtěl zeptat, jestli se ještě nějaký kousek z živého dabingu nedochoval. Kdyby náhodou byla nějaká ukázka ...
V kině nejde o to, jak dobrý film je, ale o to, jaký z něj máte pocit. Dabing ten pocit může výrazně zlepšit.
Nej dabéři: Vladimír Brabec, Dalimil Klapka, Jaromír Meduna, Vlastimil Bedrna, Pavel Rímský, †Antonín Molčík, †Bedřich Šetena,†Stanisalav Bruder
Nej dabéři: Vladimír Brabec, Dalimil Klapka, Jaromír Meduna, Vlastimil Bedrna, Pavel Rímský, †Antonín Molčík, †Bedřich Šetena,†Stanisalav Bruder
Historie - živý dabing
Zatím nikdo žádnou takovou ukázku neobjevil. Jelikož bylo relativně hodně lidí, kteří z televize filmy nahrávali na magnetofonové pásky (tehdejší televizory měly pro ten účel různé druhy konektorů na výstup zvuku nezávislé na hlasitosti reproduktoru, z evropské produkce nejčastěji "pětikolík DIN", příp. se použil konektor na sluchátka), je šance, že nějaký takový domácí záznam filmu s živým dabingem vznikl, ale na druhé straně je malá pravděpodobnost, že ho ještě nikdo dávno nevyhodil a že to objeví někdo pravý, kdo bude vědět, o co jde. Tak musíme nadále čekat a doufat ...
Re: Historie - živý dabing
Podařilo se mi "vypátrat" jedny z posledních pamětníků živého dabingu z řad technicky nejpovolanějších (herci nám obvykle technické detaily neřeknou), zvukových mistrů a pohovořit s nimi. Po nalezení starších článků a natočení rozhovorů s pamětníky pražského živého dabingu již tyto informace nejsou tolik objevné, ale jsou potvrzením dosavadních informací. Navíc nám poskytují variantní informaci o živém dabingu na jiném místě než v Praze, totiž ve studiu ČST Ostrava, které jsou cenné samy o sobě.
I když to zatím není písemně doloženo (a po zničení ostravského archivu ČT povodněmi v roce 1997 šance nalezení značně poklesly), z televizních programů je zřejmé, že v Ostravě se vysílal živý dabing přinejmenším v letech 1962-1964 (a televizní programy by v tomto případě měly být spolehlivé, neboť u živého dabingu není sporu o roku či vlastně dni výroby, tedy pokud nedošlo ke změně programu).
Živý dabing se v Ostravě vysílal přímo z vysílače Hošťálkovice, tehdy ještě obce nepřipojené k Ostravě. Přímo ve vysílači (původním z roku 1955, který byl v roce 1980 nahrazen současným) bylo malé studio, přesněji řečeno jen malá hlasatelna s režií. Naprosto stejně jako v Praze se zde dabovalo na tři mikrofony, neboť bylo třeba pokrýt více dabérů najednou než u předtáčeného dabingu, kde se dabéři u mikrofonu střídali. Víc mikrofonů být nemohlo, neboť míchací stůl měl jen tři mikrofonové vstupy. Na filmech s větším množstvím postav se podílelo až 30-40 dabérů. Část se jich do hlasatelny nevešla, proto postávali po chodbách a při nástupech se střídali.
Obraz se do vysílání promítal z projektorů 35 mm, které byly přímo ve vysílači, originální zvuk z kopií se ale nevyužíval (znovu tedy potvrzeno, že nešlo o "překrývačku"). Mezinárodní zvukové pásy prý nebyly nikdy k dispozici, bylo třeba provést zvukovou přípravu. Ta sestávala z hudby a ruchů a prováděla se v Ostravě ve studiu na ulici Dr.Šmerala, kde měla ČST zvukový ateliér a laboratoře v bývalé hudební škole. Hudební režisér nechal zkopírovat hudbu z originální zvukové stopy na magnetofonový pásek, ale většinou byly použitelné jen části při úvodních a závěrečných titulcích nepřekryté originálními dialogy. Ty pak hudební režisér použil na různá místa filmu. Nepokrytá místa pak doplňoval tzv. archivní hudbou vhodného žánru z hudebního archivu ČST.
Na rozdíl od Prahy, kde pamětníci hovoří i o živém "ruchaření" skupinou ruchařů přítomných v části studia, v Ostravě se prý ruchy připravovaly vždy předem na záznam (není to informace nutně platná pro celou množinu vyrobených dabingů - ale vlastně do toho vysílače by se už žádní ruchaři asi opravdu nevešli, takže to bude skutečnost). Podobně jako hudba se tedy ruchy vybraly z velkého zvukového archivu (byla spolupráce s rozhlasem, vydavateli gramodesek ...) a přehrály na další magnetofonový pásek resp. pásky. Ve vysílacím studiu byly k dispozici dva magnetofony (v Praze tři) a jeden gramofon (ten se ale pro dabing zřejmě nepoužíval, byl pro reprodukovanou hudbu do vysílání vlastních pořadů ČST). Hudbu a ruchy tedy bylo možné míchat ze dvou magnetofonů. Asistentka zvukaře měla po celý film plné ruce práce, aby stačila na dvou magnetofonech měnit cívky s různou hudbou a ruchy a hlídat stopáž, tedy kdy má co pustit do režie. Ve francouzsko-italském filmu Christiana-Jaque Kdyby všichni chlapi světa … bylo připraveno 192 magnetofonových statů, tedy míst, v nichž musel asistent-magnetofonář pustit určitý ruch. Z toho je zřejmé, že jednotlivé ruchové sekvence byly dlouhé nejvýše několik desítek vteřin. Jednak se měnily scény a druhy ruchů, jednak delší záznam by nezajistil synchronizaci. Přesto vznikaly chyby, k nimž byl tehdejší divák shovívavý. Např. v bulharském filmu Rangela Valčanova Slunce a stín byla řada výbuchů, které nebylo možné přesně sladit s obrazem.
V režii seděl zvukový mistr, do jehož míchacího stolu přicházely výstupy ze třech mikrofonů a dvou magnetofonů (hudebního a ruchového) a on všechny tyto kanály míchal. V tom se živý dabing principiálně neodlišoval od předtáčeného dabingu, neboť i ve filmovém a televizním dabingu zvukař míchal "živě" několik pásů a musel vydržet celý jeden promítací díl bez přerušení. Jak říkal barrandovský zvukař Václav Hálek, po těch zhruba dvaceti minutách napětí byl vždy politý potem. U živého dabingu to musel ale zvukař vydržet celý film bez přestávky a nešlo to udělat znovu (což se v předtáčeném dabingu běžně stávalo, když byl režisér na zvukaře nebo zvukař sám na sebe přísný).
Obraz z projektoru a živě míchaný zvuk s živě mluvenými dialogy, hudbou a ruchy reprodukovaných z magnetofonů šel tedy do živého vysílání. V přípravě dabingu tedy nebylo až tak mnoho odlišností od dabingu předtáčeného - stejný byl překlad originální dialogové listiny (výjimečně odposlechem), úprava dialogů a sepsání české dialogové listiny, příprava hudby a ruchů přehráním z originálu a doplněním ze zvukového archivu, zajištění herců, zkoušení, namluvení dialogů, smíchání ... Nešlo ale udělat více pokusů, vrátit se, předělat ... Nebyl střihač, protože nebylo co stříhat, dostřihávat, zkracovat, prodlužovat ... Pro dabéry, technické i umělecké profese to byl v podstatě "normální" dabing, "jen" to bylo všechno na živo. To však nebylo v začátcích televize nic neobvyklého.
Chce-li ještě někdo něco vědět o technické stránce živého dabingu, ptejte se, je asi jedna z posledních možností.
I když to zatím není písemně doloženo (a po zničení ostravského archivu ČT povodněmi v roce 1997 šance nalezení značně poklesly), z televizních programů je zřejmé, že v Ostravě se vysílal živý dabing přinejmenším v letech 1962-1964 (a televizní programy by v tomto případě měly být spolehlivé, neboť u živého dabingu není sporu o roku či vlastně dni výroby, tedy pokud nedošlo ke změně programu).
Živý dabing se v Ostravě vysílal přímo z vysílače Hošťálkovice, tehdy ještě obce nepřipojené k Ostravě. Přímo ve vysílači (původním z roku 1955, který byl v roce 1980 nahrazen současným) bylo malé studio, přesněji řečeno jen malá hlasatelna s režií. Naprosto stejně jako v Praze se zde dabovalo na tři mikrofony, neboť bylo třeba pokrýt více dabérů najednou než u předtáčeného dabingu, kde se dabéři u mikrofonu střídali. Víc mikrofonů být nemohlo, neboť míchací stůl měl jen tři mikrofonové vstupy. Na filmech s větším množstvím postav se podílelo až 30-40 dabérů. Část se jich do hlasatelny nevešla, proto postávali po chodbách a při nástupech se střídali.
Obraz se do vysílání promítal z projektorů 35 mm, které byly přímo ve vysílači, originální zvuk z kopií se ale nevyužíval (znovu tedy potvrzeno, že nešlo o "překrývačku"). Mezinárodní zvukové pásy prý nebyly nikdy k dispozici, bylo třeba provést zvukovou přípravu. Ta sestávala z hudby a ruchů a prováděla se v Ostravě ve studiu na ulici Dr.Šmerala, kde měla ČST zvukový ateliér a laboratoře v bývalé hudební škole. Hudební režisér nechal zkopírovat hudbu z originální zvukové stopy na magnetofonový pásek, ale většinou byly použitelné jen části při úvodních a závěrečných titulcích nepřekryté originálními dialogy. Ty pak hudební režisér použil na různá místa filmu. Nepokrytá místa pak doplňoval tzv. archivní hudbou vhodného žánru z hudebního archivu ČST.
Na rozdíl od Prahy, kde pamětníci hovoří i o živém "ruchaření" skupinou ruchařů přítomných v části studia, v Ostravě se prý ruchy připravovaly vždy předem na záznam (není to informace nutně platná pro celou množinu vyrobených dabingů - ale vlastně do toho vysílače by se už žádní ruchaři asi opravdu nevešli, takže to bude skutečnost). Podobně jako hudba se tedy ruchy vybraly z velkého zvukového archivu (byla spolupráce s rozhlasem, vydavateli gramodesek ...) a přehrály na další magnetofonový pásek resp. pásky. Ve vysílacím studiu byly k dispozici dva magnetofony (v Praze tři) a jeden gramofon (ten se ale pro dabing zřejmě nepoužíval, byl pro reprodukovanou hudbu do vysílání vlastních pořadů ČST). Hudbu a ruchy tedy bylo možné míchat ze dvou magnetofonů. Asistentka zvukaře měla po celý film plné ruce práce, aby stačila na dvou magnetofonech měnit cívky s různou hudbou a ruchy a hlídat stopáž, tedy kdy má co pustit do režie. Ve francouzsko-italském filmu Christiana-Jaque Kdyby všichni chlapi světa … bylo připraveno 192 magnetofonových statů, tedy míst, v nichž musel asistent-magnetofonář pustit určitý ruch. Z toho je zřejmé, že jednotlivé ruchové sekvence byly dlouhé nejvýše několik desítek vteřin. Jednak se měnily scény a druhy ruchů, jednak delší záznam by nezajistil synchronizaci. Přesto vznikaly chyby, k nimž byl tehdejší divák shovívavý. Např. v bulharském filmu Rangela Valčanova Slunce a stín byla řada výbuchů, které nebylo možné přesně sladit s obrazem.
V režii seděl zvukový mistr, do jehož míchacího stolu přicházely výstupy ze třech mikrofonů a dvou magnetofonů (hudebního a ruchového) a on všechny tyto kanály míchal. V tom se živý dabing principiálně neodlišoval od předtáčeného dabingu, neboť i ve filmovém a televizním dabingu zvukař míchal "živě" několik pásů a musel vydržet celý jeden promítací díl bez přerušení. Jak říkal barrandovský zvukař Václav Hálek, po těch zhruba dvaceti minutách napětí byl vždy politý potem. U živého dabingu to musel ale zvukař vydržet celý film bez přestávky a nešlo to udělat znovu (což se v předtáčeném dabingu běžně stávalo, když byl režisér na zvukaře nebo zvukař sám na sebe přísný).
Obraz z projektoru a živě míchaný zvuk s živě mluvenými dialogy, hudbou a ruchy reprodukovaných z magnetofonů šel tedy do živého vysílání. V přípravě dabingu tedy nebylo až tak mnoho odlišností od dabingu předtáčeného - stejný byl překlad originální dialogové listiny (výjimečně odposlechem), úprava dialogů a sepsání české dialogové listiny, příprava hudby a ruchů přehráním z originálu a doplněním ze zvukového archivu, zajištění herců, zkoušení, namluvení dialogů, smíchání ... Nešlo ale udělat více pokusů, vrátit se, předělat ... Nebyl střihač, protože nebylo co stříhat, dostřihávat, zkracovat, prodlužovat ... Pro dabéry, technické i umělecké profese to byl v podstatě "normální" dabing, "jen" to bylo všechno na živo. To však nebylo v začátcích televize nic neobvyklého.
Chce-li ještě někdo něco vědět o technické stránce živého dabingu, ptejte se, je asi jedna z posledních možností.