Holub, Aleš, Dr:
CO JE TO DABING (článek, nezjištěné periodikum 198x)
Dabingem se všeobecně rozumí přemluvení filmového dialogu do jiného jazyka. Zvykli jsme si na něj, a proto nás nijak nepřekvapí, že Funés mluví a rozčiluje se hlasem Františka Filipovského, ba dokonce se nám zdá být přirozené, že Vinnetou s Old Shaterhandem mluví česky. Už nevnímáme nenormálnost této situace, přestože známe daleko přirozenější formu úpravy zahraničního filmu či televizního pořadu, která nechává originální ozvučení, a tou je titulkování.
Základní zákony a principy dabingu se dodržují i u některých typů našich pořadů. Například ve filmové opeře hrají činoherní herci, ale místo nich zpívají operní sólisté. Podobně play-backu používají zpěváci populárních písní.
Je nasnadě, že dabing i další způsoby přetlumočování cizojazyčných materiálů filmových i televizních se objevily až po vynálezu zvukového filmu. Ve většině případů byl původní němý film internacionálně srozumitelný. Najednou se se zvukovým filmem před výrobce i konzumenty postavila jazyková bariéra. První pokusy o překlenutí tohoto distribučního omezení se nám dnes zdají trošku sméšné; ať už šlo o natáčení jedné verze zvukové a druhé němé (po předchozí úpravě scénáře a po výměně většiny herců), nebo o natočení stejných scén ve stejných kulisách, ale s různými hereckými soubory. Například jedním mluvícím anglicky, druhým francouzsky, dalším německy, španělsky atd. Bývalo jen málo herců, kteří by zvládli dva či více jazyků. Takovou výjimkou byla například Greta Garbo, která „Annu Christii" sehrála v angličtině, němčině a švédštině. Tímto způsobem vznikaly vlastné dva, tři i více filmů navzájem si podobných, ale ne totožných.
Vraťme se k nám. Žádná světová firma nenatáčela pro naše diváky zvláštní české verze, a tak jsme museli - a nejen my - počkat a použít jinou techniku. Nejpřijatelnější cesta vedla přes titulky. Ve své podstatě nešlo o novum, ale přece. Původní titulky u němého filmu spíš děj „glosovaly", byly jednoslovné, a nyni v éře zvukového filmu se staly titulky nezastupitelné, protože v hereckém projevu se ztratilo přehrávající gesto aktéra. Nahrazovaly a nahrazují i nyní herecký dialog. Používaly se i mezititulky a podtitulky. V prvním případě se jimi děj přerušoval, ve druhém chyběl kus obrazu, a v obou případech bývala jejich úroveň i čitelnost mizivá. Nejdříve se zdokonalovala technická kvalita titulkování, které vedla k jejich lepší čitelnosti. V průběhu let se z neumělého překládání vyvinul nový literární útvar se specifickými požadavky, zákony i možnostmi.
První, kdo v širší míře přistoupili k dabování filmů, byli Italové, ale další vývoj a zdokonalování přerušila druhá světová válka. U nás pokusně provedený dabing ještě před válkou diváky spíše odradil.
My žijeme v době, v níž je samozřejmostí vidět v kinech i na televizních obrazovkách díla z celého světa doprovázené českou nebo slovenskou verzí na takové technické i umělecké úrovni, které se přinejmenším vyrovná původnímu znění originálu.
Přirozeně že
Hlavní redakce pořadů ze zahraničí ČST, která v televizi převážnou většinu zahraničních filmů a televizních pořadů upravuje, ve svých začátcích vycházela ze zkušeností Československého státního filmu a jejich vzájemná spolupráce i nadále pokračuje. Přitom přece v televizi je částečně odlišná od práce ve filmu už jenom vzhledem k samotné televizní specifice a technice, s níž televize pracuje.
Abychom byli úplně přesní, musíme se zmínit ještě o jedné formě českého nebo slovenského znění u převzatých zahraničních filmů a televizních pořadů, a tou je komentář. Neprávem je tento způsob většinou opomíjen, ale přitom je tak běžný jako dabing a je ve vysílání televize častější, nežli titulkování. Jeho použití převažuje při ozvučování dokumentárních filmů a pořadů. Komentář mé své specifické technické a umělecké požadavky a jeho poslání je jiné, než mají dabing a titulkování.
Podíváme-li se blíže na práci v
Hlavní redakci pořadů ze zahraničí ČST, můžeme řici, že na rozdíl od tvorby všech ostatních televizních redakcí a filmových studií vychází a začíná práce redaktorů-dramaturgů nikoli od námětu a scénáře, ale od hotového díla. Dílo přichází do redakce celistvé, včetně titulků, zvuků hudby a ruchů. Práce redaktorů a dramaturgů začíná tam, kde práce jiných redaktorů a celých výrobních štábů skončila u hotového díla. Zhlédnutý a vybraný pořad přichází komerční cestou do redakce a další jeho osud se podobá opačnému výrobnímu procesu, jakoby výrobní pás se rozjel zpět. Po vstupní technické kontrole je pořad rozložen na své základní složky - obrazovou a zvukovou. Přitom nezáleží na tom, zda vybraný pořad přišel do televize na filmovém nosiči nebo v podobě magnetického záznamu. Zvlášť se pracuje s obrazem a zvlášť se zvukem. Podle žánru, technické kvality a vysílacích požadavků se obrazový materiál upraví. Nahraný původní dialog nebo komentář na úzkém magnetickém pásku slouží překladateli a úpravci k přípravě české či slovenské verze. Po Jejím vytvoření se opět obě hlavní složky pořadu spojí v jeden celek. Vzniká nový pořad, který po schválení může být vysílán
Československou televizí.
„Výrobní linka" české i slovenské verze zahraničního materiálu má asi tyto hlavní etapy: výběr materiálů a jejich objednání (zahraniční a tuzemské výběrové přehlídky, komerční objednání zboží), kontrola dodaného materiálu, výroba pracovních obrazových a zvukových materiálů, výroba polotovarů (střihová úprava obrazu a zvuku, literární práce na novém dialogu nebo komentáři, příprava hudebního a ruchového pásu, nahrání českého nebo slovenského dialogu či komentáře, kompletace finálního výrobku (konečná mixáž všech vyrobených obrazových a zvukových polotovarů), konečné kontrola (schválení pořadu do vysílání), odvysílání pořadu. Samozřejmě že se na výrobním procesu české či slovenské verze účastní celé řada pracovníků různých profesí umělecko-tvůrčích, technických, odborných i administrativních.
Výchozím materiálem, jak již bylo řečeno, je pro pracovníky
Hlavní redakce pořadů ze zahraničí v
ČST vždy uzavřené dílo, se kterým se redaktor-dramaturg už jako s celkem seznámil. S hraným pořadem na filmu se většinou kupuje i mezinárodní zvukový pás a dialogová listina. Mezinárodní zvukový pás obsahuje všechny zvuky - hudbu, ruchy a také ticho - bez rozhovorů, ty jsou v dialogové listině. U dokumentárních pořadů tato praxe nebývá častá. Složitější situace Je zatím u magnetických záznamů hraných televizních pořadů, pro ně většinou neexistují vůbec mezinárodní zvukové pásy a někdy ani dialogové listiny. Po vstupní dramaturgické a technické projekci zajistí předvýroba pracovní přepisy obrazu a zvuku a redaktor zadá překlad (z dialogové listiny nebo jen z odposlechu z magnetofonového pásku). S překladem může současně zadat i českou či slovenskou úpravu dialogů nebo komentáře anebo po získání překladu úpravu zadat jiné osobě.
V přípravné etapě se dále na tvorbě naší verze podílí střihač, který podle pokynů redaktora a režiséra upraví obrazovou i zvukovou část originálu. Pokud je třeba hudební režie, připraví se hudební pás, popřípadě ruchový, s atmosférou děje. Hudba může být archívní nebo speciálně komponovaná a obdobně je tomu s ruchy a zvuky z přírody, ulice atd.
Schválený text dialogů či komentáře provéří a pro interprety připraví režisér, který řídí natáčení herců nebo spíkrú. Přitom úzce spolupracuje se zvukovým mistrem. Společně s radaktorem-dramaturgem určí rovněž formu a délku úvodních i závěrečných titulků. K závěrečné etapě výroby nového ozvučení patří smíchání všech připravených zvukových pásů, jejich kompletace s obrazem. Takto připravený pořad prochází schvalovacím řízením a teprve po něm je možné jej vysílat v
ČST.
Již při výběru hraných filmů a televizních pořadů je rozhodnuto, zda bude pořad dabován nebo podtitulkován. V některých případech se volí postupně obě možnosti. V případě, že film koupil i
Československý film -
Půjčovna filmů, jedna organizace film dabuje a druhá titulkuje. U dokumentárních pořadů se rozhoduje víceméně jen mezi „výrobou" a „nevýrobou". Pod označení „nevýrobní pořady" se zahrnují takové, u nichž se nevytváří nový komentář, ale přesto se k pořadu mohou dělat úvodní a závěrečné titulky anebo se v něm stříhá. „Výrobní pořady" jsou všechny ostatní, u kterých se zpracovává český či slovenský komentář a provádějí další práce spojené s úpravou. O jejím druhu a technickém provedeni rozhoduje redaktor na základě kvality výchozího materiálu a přihlíží i k pravděpodobnému termínu vysílání. Ovšem nejdůležitějším činitelem je společenskopolitické poslání díla.
Titulky nemusí být pouze náhradou originálního dialogu, mohou zastávat funkci komentáře nebo být jeho součástí. Například v éře němého filmu posouvaly mezititulky děj časově i obsahově, vyjadřovaly citové vztahy hrdinů apod. V sovětském filmu „
Generální linie" se na obraze postupně objevuje jen jedno slovo „voda" v několika velikostech. Tímto způsobem umocnil režisér myšlenku díla. V současné době se občas používá titulků s charakterem komentáře i u hraných filmů. Mají určit místo nebo čas děje a někdy přibližují některou z jednajících osob. Svým významem se ale liší od úvodních titulků, nemají autorsko-komerční charakter. Také se ale liší od běžných titulků, jak o tom svědčí například text poselství L. l. Brežněva divákům ve znělce seriálu
Velká vlastenecká válka. Jiným příkladem je titulkový dovětek u čs. televizního pořadu o profesoru arch. K. Bechyňovi, který divákovi říkal, že deset let po smrti arch. K. Bechyně se začala realizovat jeho myšlenka na přemostění nuselského údolí. Další využití titulků vidíme často ve zpravodajských šotech. Oznamují, odkud materiál je, kdy vznikl, nebo uvádějí jména jednajících osob.
Při přípravě dabingu či komentáře - a také titulků - nejde jen o pouhý překlad originálu, ale o jeho vnitřní úpravu. Tato úprava má odpovídat naší mentalitě, náročnosti, srozumitelnosti atd., a k tomu všemu je nutné přičíst dnes u nás běžný dabingový požadavek - český nebo slovenský dialog musí být synchronní s hercovým projevem v obraze. Čím jsou si státy politicky, zeměpisně, jazykově, hospodářsky atd. vzdálenější, tím více práce bývá s překladem a především s úpravou verze. Přitom se klade důraz na co nejvěrnější přetlumočení.
Přístupy k úpravě i použité technologii jsou u dabingu, titulkování i komentáře značné odlišné. Dabing například vyžaduje takovou jazykovou a literární úpravu, která by dabujícím hercům umožnila se ztotožnit s fyzickým projevem herce, jehož „hrají". Titulkování staví na dokonalém vyběru a stručném vyjádření stěžejních myšlenek cizího originálu. Komentář podle charakteru pořadu a redaktorova záměru může obraz volně doprovázet, vysvětlovat, provokovat, ironizovat atd., ale vždy se musí opírat o všeobecnou kulturní vyspělost našeho diváka.
U dabovaného pořadu nemá divák znalý i mnoha jazyků možnost si „ověřit" dokonalost a úpravu dialogů, protože původní rozhovor neslyší. U titulkovaných filmů tuto možnost má, v mnoha případech je přímo záměrně zahraniční dílo „jen" titulkováno.
Československá televize dává takto možnost studujícím cizích jazyků slyšet jazyk v originále. U pořadů přetlumočených do češtiny či slovenštiny lze původní komentář nebo rozhovor úplně nahradit naším, nebo pro „zvýšení autentičnosti a věrohodnosti" nechat originální zvuk v přiměřené míře prolínat českým nebo slovenským textem. Otázka kdy a jak pracovat s originálním zvukem je složitější. Záleží i na schopnosti každého redaktora-dramaturga, jakou formou vystihnout cíl zahraničního autora pořadu - a zpřístupnit jej tak, aby zaručoval i u naší verze všechny hodnoty uměleckého díla.