Jak se dabovala Nebezpečná křižovatka, první poválečný dabing hraného filmu
Dabéry pro první poválečný dabing hraného filmu vyhledával první vedoucí
Studia pro úpravu zahraničních filmů producent
Jan Jelenský v českých divadlech zejména na základě jejich působení ve filmu a v rozhlase, který byl důležitým zdrojem speakerů (pro práci v dabingu se žádal velmi dobrý jevištní a rozhlasový projev).
O provedení dabingu bylo zřejmě rozhodnuto až v samotném závěru roku 1949, neboť na celou výrobu bylo přibližně 6 týdnů. Během tří týdnů byla provedena příprava a vlastní natáčení (Filmový přehled mluví o 48 pracovních hodinách), za další tři týdny bylo provedeno laboratorní zpracování a rozmnožení distribučních kopií.
Vlastní natáčení proběhlo v hudebním studiu "
Smečky" (Ve Smečkách 592/22, Praha 1), které tehdy sloužilo
Filmovému symfonickému orchestru, založenému v roce 1947. I přes kvalitní zvukovou aparaturu, promítací kabinu pro film šíře 35 mm a plátno v sále, na které se pro potřebu dirigenta promítal ozvučovaný film, nebylo toto studio pro dabing nejvhodnější. Plátno bylo příliš velké a vysoko, studio pro 80 členný orchestr nebylo vhodné pro nahrávání mluveného slova. Upravené české dialogy (zvané scénář) se zase promítaly jen na miniaturní improvizované plátno.
Prvního natáčecího dne se zúčastnila celá pětice zakladatelů poválečného filmového dabingu
Miroslav Gebert,
Josef Hašler,
Irena Skružná,
Blanka Nováková,
Věra Barešová a zřejmě i další nejstarší techničtí tvůrci českého dabingu. Celé dopoledne se trávilo přípravami a vysvětlováním.
První, velmi krátká smyčka se udělala až odpoledne. Zvukaři seděli ve zvukotěsné buňce, střihači v promítací kabině, režisér byl s dabéry v sále. Nahrávalo se na jeden mikrofon. Zvuk se nahrával tzv. "na světlo", tedy přímo na optickou zvukovou stopu pomocí tzv. zvukové kamery. To bylo velmi drahé, neboť osvětlený filmový pás se nedal znovu použít (přepisovatelné magnetické filmové pásy šíře 35 mm se staly standardem až na přelomu 50. a 60.let). Proto se každá smyčka jela na zkoušku bez záznamu asi 10-15x a až po docílení dobrého výsledku se jelo se záznamem (ale i tyto "ostré" nahrávky bylo třeba někdy opakovat). Definitivní výběr nejlepšího pokusu každé smyčky udělal režisér se střihači až poté, co byl optický záznam zvuku vyvolán. Přitom je zajímavá informace, že poslední smyčku si údajně mohl nechat režisér pustit do sálu ihned po natočení. Muselo by se tedy jednat o pomocný ("náhledový") záznam z okamžitě přehratelného a přepisovatelného média, zřejmě bez přesné synchronizace s obrazem (u velmi krátkých smyček však synchronizace nebyla problémem, ten nastával jen u dlouhých smyček). To by ale znamenalo, že studio
Smečky už bylo vybaveno magnetickým záznamem (mohlo by se jednat o nejstarší magnetofony na tzv. úzký pásek, příp. blatnerfony, což byly magnetofony na ocelový pásek, které provozoval protektorátní rozhlas už za války). Snad půjde tato informace ověřit.
EDIT: hudební studio
Smečky už mělo magnetofony na úzké pásky na plastové podložce.
Jelikož se dabérům často nedařilo nasadit správně synchron na obraz, začali střihači druhý den malovat na film přes obraz postavy značky podle vychýlení amplitudy optické stopy, které signalizovalo začátek dialogu. Pro lidskou reakci to ale už bylo pozdě, proto se dabéři a střihači dohodli, že nasadí značky už dvě políčka předem.
Občas se stalo, že se film v projektoru "kousl" a hned se začal tavit. Naštěstí se ale pásy nikdy nevznítily.
S filmem již tehdy byly dodány mezinárodní pásy, tedy oddělený obraz, mluvené slovo, hudba a zvukové efekty. Pouze drobné ruchy spojené s mluveným slovem (např. cinkot sklenic) byly na dialogovém pásu a byly proto při dabingu dopracovány.
Film měl zajímavé předpremiéry. Zkušebně byl promítnut v kinu Svět v Pardubicích a v Kladrubech nad Labem jako náhrada za jiný program bez předchozího upozornění. Diváci dostali možnost vyjádřit se k dabingu v rozdaném dotazníku (některé reakce otiskuje Filmový přehled 1/1950). Dále byl film promítnut na celostátní podnikové konferenci v Brně v prosinci 1949.
Oficiální premiéra filmu byla zřejmě ještě na konci roku 1949 (půjde ověřit) v pražském kinu Sevastopol (dnes divadlo Broadway), od 6.1.1950 pak byl film zařazen do standardního distribučního okruhu. Bylo vyprodáno a projekce končila potleskem, že zahraniční film "promluvil" česky (v denním tisku pak byly reakce kladné, ale i záporné). K uvedení tohoto filmu v kinech se zřejmě vztahuje i příhoda, kterou kdysi vyprávěl
Ludvík Žáček, že jeden z diváků v hledišti poznal hlas oblíbeného herce a zvolal "
To je Marvan!".
Jaroslav Marvan se této asociace s cizími herci zalekl a dabovat už pak odmítal.
Z rozhovoru s nestorem českého dabingu a účastníkem dabování tohoto filmu Bohumilem Švarcem, doplněném o poznatky z dalších písemných a ústních zdrojů.
Dodal bych, že diváci se ve výše zmiňovaných dotaznících údajně stoprocentně shodli pro dabing. Zajímalo by mne, kde by byl český dabing teď, kdyby tomu bylo přesně naopak 