Informace o současném dění v dabingu

[Lukiz]

Tak o tom to je. Jestli zadavatelům bude přeobsazení vadit nebo ne. Pokud se díla dabují v době, když už mají pevně daný čas vysílání a nejde s tím hnout a musí se tedy nadabovat za každou cenu, tak tam moc prostoru pro nějaké jednání a mimořádnosti není. A to není jen o současné situaci, tam vstupuje vliv vytížení herce, nemoci, úrazy či dovolené. Pokud by se nejdřív dílo se vší pečlivostí nadabovalo, počkalo se na všechny až budou moci, a pak teprve se dílo zařazovalo do vysílání, pak by měli šanci i herci, kteří mají jiné aktivity a nedabují tak často (viz Miroslav Vladyka a jeho přeobsazení v Griffinových). Z dabingu se prostě stává záležitost profesionálních dabérů-"neherců", kteří jsou z pohledu plánovačů studií stále k dispozici a připraveni naběhnout.

[Zdeněk Hruška]

Rozhovor s překladatelem Vojtěchem Kostihou.
Přesně a erudovaně vystihuje současnou situaci v dabingu.
CHRAŇ SVOU PROFESI - http://www.chransvouprofesi.cz/

http://www.chransvouprofesi.cz/#!novinky/cobo

Chran svou profesi | Novinky
Stránky o českém dabingu
CHRANSVOUPROFESI.CZ

[Ištván87]

Je fakt, že tenhle rozhovor mi taky přišel celkově v pořádku a logický.

[Obelix]

Možná proto, že se nestaví ani na jednu stranu "sporu", ale nabádá ke společnému řešení. Na druhou stranu - pro pana Kostihu překladatelství rozhodně není hlavním zdrojem příjmů, takže si může zachovat zdravý nadhled...

[Historik]

Na přání paní Olgy Walló přidávám její příspěvek, trochu šířeji, ale přece jen k tématu. Objevil se už i na jiném místě, ale možná ho někteří neznají.

Co že to ten dabing vlastně je?
Film byl odjakživa uměním klamu. Už to, že vám ukážou čtyřiadvacet nehybných obrázků rychle po sobě a vy je vnímáte jako pohyb - to je jaksi podfuk, nebo ne?
Filmaři budují celá kašírovaná města z plátna, jimi se řítí jakási zmutovaná digitální monstra, mučenému hrdinovi z rozťaté hrudi kečupová krev a v koutku oka glycerinová slza, všechno se to točí na přeskáčku, hrdinka napřed zemře a pak spatří první lásku – film je syntetické umění a věřit se v něm dá jedinému: emoci, kterou vzbudí v divákovi. Jen ta je pravá, a když a do jaké míry ji vzbudí, tak a do té míry je dobrý.
A ta emoce je čistší, silnější, zkrátka, divácký zážitek je plnější, kvalitnější, lepší, když divák dané scéně lépe a bez námahy rozumí, když vnímá nejen obsah, ale i odstín, přízvuk, kontext, který v něm budí citové asociace, když na něho zkrátka herec mluví jeho rodným jazykem.
To, co divák slyší, je také – jak jinak – trochu švindl. Zvuk se k obrazu obvykle dotáčí dodatečně, v atelieru před mikrofonem herec sleduje svůj už natočený a sestřižený vlastní obraz a vydává náležité zvuky a správná slova. Tomu se říká „postsynchron“. Často neříká úplně totéž, co v obraze. Často herce v obraze mluví dokonce někdo jiný … anebo jiným jazykem. Důležité je, aby to divák nepoznal. Aby se díval, bavil, bál se nebo plakal.
Takže dobrý dabing je takový, kterého si ani nevšimnete. Prostě hrdinovi na plátně rozumíte, no a co má být? Jenomže – to se dělalo v roce cihla, ne? Kdy jste to zažili naposled? Když jste se o vánocích zas jednou dívali na Mrazíka?

Dabing v souvislostech
Dokud byl film němý, bylo dobře. Když promluvil, vznikl problém: někdo mu rozumí a jiný ne. Problém se průběžně pořád nějak řeší, jednoznačné a jediné správné řešení - jak ukazují historické paralely - neexistuje. Dokud žili naši předkové v malých izolovaných skupinách, bylo dobře. Když narazili na někoho, jehož jazyku nerozuměli, zabili ho (pokud byli silnější a bylo jich víc, jinak …).
Když předků přibylo, nebylo možno toto prosté řešení aplikovat důsledně. Složitější formy soužití si žádaly vznik nějakého společného prostředku komunikace. V našem kulturním prostoru se jím na pár tisíc let stala latina, úřední jazyk velmi mnohojazyčné Říše římské. Musel se jí naučit každý, kdo chtěl něco znamenat, obchodovat, sloužit v armádě, uzavírat smlouvy, vést spory. Zásadní roli v zdárném fungování impéria sehráli překladatelé, větším dílem bezejmenní otroci.
Ti, kdo se uměli dobře vyjadřovat v alespoň v jednom jazyce – natož ve dvou! – takzvaní literáti byli ceněným zbožím.
V chaosu po rozpadu Římské říše něco – třeba používání splachovacích záchodů – na dlouhý čas vymizelo úplně, něco – například klasická latina – téměř. Čtení a psaní se v Evropě stalo na bezmála tisíc let výlučným vlastnictvím procentuálně nemnohých intelektuálů kněžské kasty.
Ke komunikaci vzdělanců sloužil univerzální zmutovaný utilitární jazyk, středověká latina. Všichni ostatní – od oráčů po krále a zpět – mluvili, mysleli a zpívali, jak dovedli. Dante latinsky bezpochyby uměl, když však psal svou Božskou komedii, dal přednost rodnému nářečí, domácí toskánštině. Básnilo se mu v ní lépe, krom pouhého sdělení poskytovala cosi inspirativního, srozumitelného, oslovujícího navíc. Rodily se národní jazyky.
(Za svůj vznik vesměs vděčí politickým rozhodnutím, podpořeným zbraněmi. Není vůbec samozřejmé, že se ve Francii mluví francouzsky a ne třeba provensálsky, řečí ve své době mnohem rozvinutější, frekventovanější na větším území a s obsažnější literaturou.)
Trvalo dalšího půltisíciletí, než se národní jazyky stabilizovaly. Než začaly vznikat pojmy jako národní hrdost, národní sebeurčení, národní obrození. Vděčíme za to vynálezu knihtisku a s ním se šířící všeobecné gramotnosti. Knihy dostupné prostému lidu znamenaly obrovský kulturní potenciál. Začaly měnit dějiny.
Češi do tohoto závodu kultur rozvíjených v domácích jazycích nastoupili poměrně pozdě, obstáli v něm však kupodivu znamenitě. Za o málo víc než pouhé jedno století se etablovali jako národ se svébytnou literaturou, divadlem, chemickým názvoslovím, zajímavými básníky a vynikajícími a pohotovými překladateli, kteří jim do češtiny hbitě převáděli výdobytky světové kultury. Každý z těchto vzdělanců byl samozřejmě nejméně bilingvní – ve škole se učil latinu a němčina mu byla samozřejmostí – dával však z nějakých – citových, hlubokých, v praktickém ohledu nesamozřejmých – důvodů přednost tvorbě v tomto velmi obtížném minoritním jazyce.
Politické zhodnocení těchto snah - vznik samostatné republiky - byl úspěch až nečekaný. Po druhé světové válce se Češi neuváženě zbavili svých německých spoluobčanů a s nimi i dosud samozřejmé znalosti druhého – a v Evropě mnohem rozšířenějšího - jazyka. Na nejméně dvě generace se český prostý člověk dostal do jazykové izolace srovnatelné se situací Rétorománců v odlehlém švýcarském údolí před vynálezem železnice.
O to důležitější byla opět role překladatelů. Každá zpráva ze světa venku měla náhle ohromnou hodnotu! V druhé polovině 20.století u nás dosáhla kultura překladu – krásné literatury, poezie, prózy, divadelních her - opravdu vysoké úrovně, na kterou můžeme být hrdi. Masovou, kultovní oblibu získal také dabing, specifická forma překladu vizuálních děl.

Dabing na rozcestí
Když se Čechům po pádu železné opony otevřel svět, zjistili, že se v něm nedomluví.
Hrne se na nás obrovská halda informací všeho druhu! Je to třeba rychle dohnat! Jak?
A těch filmů, co se musí nadabovat! Honem a levně! A fofrem!
Celý svět mluví anglicky a my ne! Co teď s tím?
Odpověď zní dnes už za všech stran: Tak zrušte dabing! Když uslyšíme denně originál, anglicky se naučíme natotata! Dabing je hnus, stejně ho nikdo nemá rád!
Je to řešení? Ne, nedorozumění.
Je fakt, že ve světě si poradím tím lépe, čím lépe budu umět anglicky. Pouhé poslouchání filmů „v originále“ to však nevyřeší. Vzmůže-li se Indián na březích Amazonky, zajede si do Manaús, koupí si tam naftový generátor, zapojí si televizi a sleduje … sleduje nocí dnem americké pořady … nejlépe ty, které se odehrávají ve sněhu. O masové znalosti angličtiny však nemůže být řeči.
Angličtina není jenom jedna, od jazyka Woody Allena k australskému chovateli ovcí a odtud přes Texas do Kolkoty a pak do Cambridge je dálka nekonečná, žádný „rodilý mluvčí“ neumí ty jazyky všechny a plné šíři. V USA je například každý televizní pořad – anglický! – standardně vybaven též anglickými titulky, které ulehčují porozumění.
A pozor, ne všechny filmy jsou americké! Existuje také produkce francouzská, španělská, čínská ..., existuje Bollywood a zajímavá nastupující tvorba iránská... A polská..., a..., a...
Naše kultura je ve vzrůstající míře vizuální, přestáváme číst, orientujeme se na obraz. Resignujeme tedy na spontánní a úplné porozumění mluvenému slovu stejně, jako pozvolna resignujeme na čtení? Postačí nám svět zprostředkovaný anglickými titulky? A kdo by to nezvládl, má prostě smůlu?

Naučíme se opravdu všichni anglicky?
Jistě je nutné a prospěšné, aby se co nejvíce českých občanů naučilo co nejsnáze a nejlépe Euro-English, jednoduchému rozumnému prostředku komunikace. V tom by nám určitě mohla pomoci třeba veřejnoprávní televize – mohla by chrlit jednoduché zábavné pořady – třeba do angličtiny (němčiny, španělštiny) dabované známé večerníčky, omílané oblíbené scénky ... hodiny denně. Náklady by byly malé, a pokud by byl dabing dobrý ...
Jenomže dabing dobrý není. Hlasy volající „nemám rád dabing, ruší mně, chci originál“ se ozývají ze všech stran a je třeba je brát vážně. Je to hlas rozumných lidí, kteří mají vkus a spontánní dobré cítění, nejsou však odborníky v oboru. Nemají rádi dabing, něco jim vadí.
Dabing tak, jak je dnes provozován, dosahuje pozoruhodných - a stoupajících – řemeslných kvalit, po technické stránce vybředá z beznadějného neumětelského marasmu devadesátých let, resignoval však na svoji nejpodstatnější úlohu: tlumočit emoce. A divák už mu nevěří. A to ani ten prostý divák; soudit, že prostému diváku je všechno dobré, je stejně cynické jako politicky nerozumné.

Co to je, dobrý dabing, jak se to dělá?
Základem je dobrý literární překlad dialogů. Ale pozor – ten musí být upraven zcela zvláštním způsobem, který nejspíše připomíná překlad písně. Musí respektovat rytmus původního jazyka, jeho délku, členění věty a navíc i hláskové schéma (tedy A na A, I na I ...) To je, prosím, extrémně těžké, má-li se to skutečně dodržovat, výsledkem je však pouhý polotovar, to vše slouží jen a výlučně jako podklad pro práci herce.
Dabing je interpretace a rekonstrukce. Vizuální dílo je třeba vidět, pochopit, porozumět mu - a po malých úsecích ho znovu vytvořit. Nejde o to „synchronně odmluvit text“, ale doopravdy zahrát. Vyjít z porozumění originálu, pokorně převzít jeho dechový rytmus – přiřadit si text – a potom doopravdy tvořit. – A potom začíná ten zázrak, který neumíme pojmenovat, ale rozeznáme: my tomu herci věříme. Jdeme s ním, dojímá nás, rozesmává a děsí, to vše mateřským jazykem, tedy jazykem našeho podvědomí. Umožňuje nám tak porozumět hereckému výkonu – uměleckému dílu – na hlubší, samozřejmější rovině, tříbí naše emoce, kultivuje nás. Dává nám víc než pouhou informaci.

A je to vůbec potřeba? Tohleto?
Ale – vlastně není. Nikoli bezpodmínečně. Jsme malý národ, k našemu přežití je bezpodmínečně nutné se učit cizí jazyky, zajisté. Není úplně nutné, abychom kultivovali svůj vlastní, tolik jazyků už zaniklo, tolik lidí už bylo nuceno – třeba v exilu - změnit svůj jazyk. Jedna, dvě generace z toho má problémy, třetí už si zvykne ...
Evropa však není americký tavící kotel, Evropa je – marná sláva - zábavný světadíl. V našem prostoru si dosud všichni zakládají na svébytnosti, handrkují se – možná přemrštěně – a co největší díl samostatnosti. Kultura – národní kultura – k této svébytnosti patří podstatně.
Kultura malého národa je v míře větší než u národů větších ovlivňována uměním překladu. Umět přejímat v živlu svého jazyka znamená tento jazyk činit aktivně životaschopným. Umíme si představit repertoár divadel či – u těch, kdo ještě čtou – svou knihovnu bez překladové literatury?
Dabing je – může být - kvalitním a adekvátním překladem vizuálního umění všech typů (včetně videoher, které tak podstatně a málo reflektovaně formují citové obzory mnohých). Schopnost emotivního ovlivnění v sobě skrývá velký potenciál (výchovný, mocenský, politický).
Dabing stojí a padá s hereckým výkonem. Smyslem všech ostatních profesí v dabingu je umožnit herci, aby mohl pracovat co nejlépe.
Dabing má u nás záviděníhodnou tradici a vynikající herecké zázemí. Donucen rukou trhu, ocitl se ve slepé uličce. To, že ztratil vážnost, které se těšil, je vlastně dobrá zpráva: Čeští diváci nejsou tupí a mají vkus.
Herci si tento stav již dlouho uvědomují a opakovaně se snaží prosadit alespoň minimální podmínky pro důstojnou práci. Boj Herecké asociace není odborovou tahanicí o peníze, je to především boj o přežití profese. A služba české kultuře.

[ocypuc]

Je to už dlouhá doba, co začala "dabingová krize" a pořád se nic neděje. Měsíce vzájemného osočování, kdo za to vlastně může má za následek, že dabují pořád ti stejní lidi, akorát je jich míň jak předtím. U velkofilmů či filmů, které jsou na pokračovaní a mají poslední díl, studia s nechutí přizvou lidi z agentury, aby dodrželi obsazení, protože se jim oplatí obsadit herce z agentury, i když jim dávají patřičně najevo, že je to naposledy, kdy si u nich mohli nadabovat, je vidět, že ty dabéry opravdu potřebují a že se studia bojí reakcí nespokojených diváků. Ale u seriálů je to jiné. Každý seriál má svoje fanoušky ale málo z nich je ochotno za ten svůj bojovat. Spamovat stránky televizí na jejich FB nebo je otravovat mailem vydrží týden pár tisíc lidí. Dlouhodobě sotva pár stovek, takže se nemůže nikdo divit, že takové lidi můžou ignorovat. Oni spíš díky tomuto tahu získají víc diváků, protože šuškanda mezi lidima funguje líp jak reklama. Příkladem jsou FB stránky Prima Cool, která měla v květnu asi 350 00 lidí, kterým se to líbí a dneska jich má 417 000 i když jim tam hromadal lidí nadává. Člověk by čekal, že jim lidi spíš ubydou. A říkat, že se na to dívu jen proto, že chci slyšet nový, většinou horší dabing, abych si pak mohl stěžovat, tomu nepomůže. Kolik lidí si může říct, že se díky novému dabingu přestalo na ten seriál dívat a ignorují nový dabing? Na prstech jedné ruky by se dali spočítat. Spíš televizím díky tomu rostou příjmy, tak proč to měnit? Lidi o nich víc mluví, mají víc návštěv, bude víc peněz z reklam. Kdyby se každý, kdo si říká fanoušek daného seriálu opravdu přestal dívat, jako já, tak by to teprve ty televize pochopily, že jde do tuhého. Ale to je nereálné. Takže proč dál nepřeobsazovat, když si skoro každý zvykne?
Mělo by se tu vytvořit téma dabované filmy na DVD a v kinech v roce 2015: Bohdan Tůma, Terezie Taberyová, Libor Bouček, Pavel Vondra a pod, a k nim jen dopisovat filmy, kde dabují.
V agentuře nejsou jen lidi, kteří se dabingem živí. Jsou tam i známé tváře,pro které je dabing tisícinou zlomku jejich příjmů, ale i ti, které jsme v dabingu nikdy neslyšeli, takže řeči, že jde jen o peníze bych nebral vážně.

[filip]

No tak podlé mého názoru, jsou tam ti lidé, kteří vůbec nedabují jen do počtu, agentura se honila za každičkým člověkem, aby měla co nejvíc členů, ale jestli je pravda, co jsem teď slyšel, tak se tedy máme na co těšit. (V dobrém slova smyslu).

[Ištván87]

A jak je tam agentura dostala? Řekli, pojďte, máme hezký trička? Tohle mi přijde docela nereálný.

Každopádně, pokud se chystá nějaká změna k lepšímu, tak jsi mě potěšil.

[filip]

Jenom jsem zaslechl jistou věc, ale nechi o tom nic říkat, dokud nebudu vědět jestli to není pravda. Ale je to dobrá zpráva spíše pro ty, kteří agentuře nefandí, jako jsem třebas já.

[Ištván87]

Aha, takže nějakej průšvih.